Jakých rozměrů nabývá nezaměstnanost v západních zemích? Ukázat si to můžeme na několika zeměpisných přirovnáních. Kdyby nezaměstnaní z převážně bohatých členských států OECD - je jich 44 milionů - žili v jednom státě, byl by co do počtu obyvatel srovnatelný se Španělskem.

Jen v samotném Španělsku, které má míru nezaměstnanosti ze všech západních zemí nejvyšší (21 procent), počet lidí bez práce odpovídá celkovému počtu obyvatel Madridu a Barcelony.

Ve Spojených státech by 14 milionů oficiálně nezaměstnaných vytvořilo pátý nejlidnatější stát USA. A když přidáme 11 milionů »neúplně zaměstnaných«, kteří pracují méně, než by chtěli, dostaneme se na 25 milionů - počet obyvatel Texasu.

Situace není takto tristní všude.

Například v Německu je dnes nezaměstnanost nižší než před finanční krizí. Nicméně ve velké části bohatého světa podíl nezaměstnaných - byť mírně klesl z nejvyšších hodnot v roce 2009 - stále zůstává znepokojivě vysoko.

Přitom se stupňují obavy, že některé země opět upadají do recese. A na hospodářskou krizi doplatí nejvíce ti, kteří jsou bez práce, protože nezaměstnanost je jednou z příčin depresí, rozvodů, užívání návykových látek a bezpočtu dalších problémů.

Amerika i Evropa v pasti

Co je horší, dnešní nezaměstnanost je obzvláště nebezpečná.

Neúměrně velkou část nezaměstnaných tvoří mladí lidé a právě nezaměstnanost mladých zanechává větší jizvy: postiženým v budoucnosti hrozí nebezpečí nižších mezd a vyšší nezaměstnanosti.

Vedle toho je dnes nezaměstnanost stále chroničtější. V Americe, která je pověstná pružností svého trhu práce, je průměrná délka nezaměstnanosti 40 týdnů - přitom ještě v roce 2007 to bylo 17 týdnů.

V Itálii je polovina nezaměstnaných bez práce déle než rok. Lék na dlouhodobou nezaměstnanost se hledá hůře, protože dovednosti nezaměstnaných se vytrácejí, a ti navíc přicházejí i o kontakt s pracovním prostředím.

Stín dlouhodobé nezaměstnanosti přetrvává dlouho. Oslabuje budoucí tempo růstu, ještě mnoho let poškozuje veřejné finance a vnáší napětí do společenského řádu.

Dostat se z těchto potíží chvíli potrvá. I když dojde ke zrychlení tempa růstu, nezaměstnanost zůstane ještě několik let nepříjemně vysoká. Mnohá opatření, například rekvalifikace pracovníků, si žádají svůj čas. O to víc je zarážející, jak málo toho politici dělají.

Amerika uvízla v pasti neproduktivní debaty, kdy si levice stěžuje, že vláda nevydává dostatečné prostředky, a pravice tvrdí, že rozsáhlý státní aparát likviduje pracovní místa.

Na druhém břehu Atlantiku to vypadá, jako kdyby mnohé z reakcí na krizi eura měly za cíl nezaměstnanost zvyšovat. Vůdčí osobnosti západního světa mají na víc a skutečně by se měly dát do díla.

Hlavní je růst

Bezprostřední prioritou by měla být stimulace poptávky, nebo alespoň snaha neoslabovat ji.

Levice má v jedné věci pravdu: hlavní příčinou současné vysoké nezaměstnanosti je intenzita poslední recese a následné slabé ozdravování. Přesto západní země zavedly restriktivní politiky.

V některých případech nese vinu monetární politika: Evropská centrální banka by měla zvrátit zvyšování sazeb z poslední doby. Avšak hlavní příčinou je hromadný ukvapený přechod vlád na úsporná fiskální opatření.

Týdeník The Economist již několikrát vyjádřil názor, že politici musejí najít společnou řeč s trhy dluhopisů. To znamená na jedné straně chránit současný ekonomický růst, ale zároveň přijmout i opatření, která ve střednědobém horizontu dostanou rozpočtové deficity pod kontrolu.

Například zvýšením věku odchodu do důchodu se zvětší prostor pro podporu krátkodobého růstu. Úsporná rozpočtová opatření ve výši dvou procent HDP naplánovaná na příští rok pak prověří, jak moc to Barack Obama myslí s programem zaměstnanosti vážně.

Do čeho nyní investovat? Některé formy pobídek jsou z hlediska podpory zaměstnanosti účinnější než jiné.

Zatímco tedy dotace na zkrácenou pracovní dobu pomohly v Německu odradit firmy od propouštění zaměstnanců, Obamova podpora zelených technologií navýšila pouze tučné zisky několika málo firem, ale ke zvýšení zaměstnanosti nijak nepřispěla. A o to by dnes mělo jít vládám především.

Do této kategorie spadají například některé investice do infrastruktury, jako je výstavba silnic či oprava škol, a také daňové pobídky, které snižují náklady na přijímání především nových pracovníků.

Proto by měla Amerika nejen prodloužit platnost nižších sazeb daně ze mzdy, ale i rozšířit okruh osob oprávněných k jejich uplatňování. Stejně tak se v případě Ameriky vyplatí federální pomoc jednotlivým státům, jelikož propouštění zaměstnanců patří mezi hlavní způsoby snižování jejich rozpočtových výdajů.

Snazší cesta vpřed

Vládní peníze tak skutečně mohou v řadě případů pomoci.

Nicméně není pochyb o tom, že neutěšená situace na trhu práce není jen věcí poptávky. A samotné pobídky tedy vše vyřešit nemohou.

Existuje řada důkazů, ať už snižující se míra zaměstnanosti méně kvalifikovaných pracovníků či narůstající počet osob pobírajících invalidní důchod, že v západních ekonomikách se k problémům na trhu práce schylovalo dlouho předtím, než vypukla finanční krize.

Kvůli novým technologiím a celosvětové globalizaci došlo ke snížení poptávky po méně kvalifikované pracovní síle a této dalekosáhlé změně na trhu práce se mnoho pracovníků, obzvláště pak mužů, nedokázalo přizpůsobit. Uspokojit tuto poptávku po kvalifikovanějších lidech bude stát ještě mnoho práce.

Ukazuje se, že jakýkoli program zaměstnanosti se musí do značné míry věnovat změnám ve vzdělávání, rozsáhlejší odborné přípravě obyvatel bohatých zemí na nové pracovní pozice a také by měl omezovat vliv státní byrokracie na podnikatele.

Kde se přiučit

Je zřejmé, že i vládní politiky mohou na trhu práce ledacos změnit.

V řadě případů to znamená deregulaci. Ve Španělsku je bez práce 46 procent mladých lidí ve věku do 25 let, a to kvůli dvoustupňovému systému, v němž jsou »stálí« pracovníci hýčkáni na úkor »dočasných«, většinou mladých pracovníků téměř bez jakékoli jistoty ohledně svého místa.

Jihoevropské ekonomiky by se mohly mnohému přiučit z německé reorganizace pracovního trhu.

Amerika sice lépe zvládá proces »tvůrčí destrukce« pracovních míst, ale na pomoc nezaměstnaným při hledání nové práce vydává příliš málo.

Prezident Obama by tak mohl v Nizozemsku a Dánsku načerpat řadu užitečných nápadů, jak reorganizovat zastaralý systém podpory v nezaměstnanosti a zlepšit programy odborné přípravy.

Pokud se vše udělá správně, nebude již hledání pracovních míst běh až na tak dlouhou trať. Západním vládám však trvalo až příliš dlouho, než pochopily závažnost problémů na trhu práce. Mnoho lidí tak bude zbytečně strádat.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

V Evropě to vypadá, jako kdyby mnohé z reakcí na krizi eura měly za cíl nezaměstnanost zvyšovat. Vůdčí osobnosti západního světa ale mají na víc.

Nezaměstnaní čekají ve frontě před madridským úřadem práce. Španělsko má ze všech západních zemí nejvyšší míru nezaměstnanosti. Foto: Reuters

Související