Bitva o dluhopisy

Každý ví, že Řecko nebude schopné splatit svůj vnější dluh. Nyní jde jen o to, jak nejlépe zařídit, aby nikdo nepochopil, že Řecko ve skutečnosti bankrotuje.

V této otázce se to expertními plány jen hemží. Najdeme mezi nimi zpětné odkupy dluhopisů, dluhopisové swapy nebo vytvoření eurobondů, jakési evropské verze »Bradyho dluhopisů« emitovaných latinskoamerickými zeměmi, které se v osmdesátých letech dostaly do platební neschopnosti.

Podstatou všech podobných plánů je však vršení jedné várky dluhopisů na druhou ve snaze o kvadraturu kruhu v podobě řecké neschopnosti splácet své závazky a o minimalizaci ztrát, které hrozí řeckým věřitelům - většinou evropským bankám.

Každý týden se pošetilá klika evropských bankéřů a ministrů financí přesune z jednoho hlavního města do druhého, aby diskutovala o tom, který plán bankrotu/restrukturalizace přijmout.

Řecká agonie mezitím pokračuje a »trhy« čekají na to, až se budou moci vrhnout i na Portugalsko, Irsko, Itálii a Španělsko. Nikdo, kdo není kovaný ve finančním eskamotérství, se v této bitvě o dluhopisy nemůže příliš vyznat. V jejím pozadí však leží dva morální postoje, které se chápou mnohem snáze.

Nezadlužíš se!

Prvním z nich je tradiční odmítání dluhu. Nejstarší pravidlo osobních financí zní vyhýbat se dluhu - tedy nikdy neutrácet více, než člověk vydělá.

Ekonomové a moralisté jsou jednotní v přesvědčení, že člověk by měl spíše utrácet méně, než vydělá - aby si »naspořil« na ony příslovečné horší časy nebo na stáří.

Zadlužování se bylo dlouho spojováno s rozmařilostí nebo bezradností. A když už se člověk zadlužil, bylo otázkou cti splatit závazek v určenou chvíli z prodeje aktiv, omezení spotřeby, tvrdší práce nebo nějaké kombinace uvedených tří metod.

Stejným postojem se řídil i dluh institucionální.

Banky vznikly z praxe zlatníků a stříbrotepců, kteří za malý poplatek přijímali vklady do úschovy. Když se z nich staly úvěrové instituce, bylo jejich nejranějším pravidlem držet jako hotovostní rezervu téměř 100 procent hodnoty vkladů, aby nebyly přistiženy v nedbalkách, kdyby se většina vkladatelů rozhodla vybrat své peníze najednou.

Také v případě veřejných financí znělo ortodoxní pravidlo tak, že rozpočet by měl být vždy vyrovnaný a že s výjimkou krizových situací by vlády nikdy neměly utrácet více, než »vydělají« na daních.

I v tomto případě bylo pro vlády otázkou cti splatit veškeré vzniklé dluhy, ať už to pro jejich země znamenalo jakoukoli oběť.

Tyto historicky zakořeněné normy ustupovaly jen pomalu. Ve dvacátém století charakterizovaném větším zabezpečením podmínek a setrvalým hospodářským růstem se ovšem stalo normou, že si jednotlivci, firmy i vlády půjčovali v očekávání výdělku - utráceli peníze, které neměli, ale u nichž očekávali, že je budou mít.

A jak ustupovaly obavy z runů na banky a neschopnosti splácet závazky, poměry bankovních rezerv se stále snižovaly, což zvyšovalo úvěrovou kapacitu bank. Na těchto základech pak vyrostla impozantní stavba trhů cenných papírů a bank, které snižovaly náklady financí, a tím urychlovaly tempo hospodářského růstu.

Nikomu nepůjčíš!

Existuje však také opačný morální postoj, jehož podstata zní tak, že nadměrné zadlužení je sice zavrženíhodné, avšak vinu za ně nenese dlužník, ale věřitel.

»Nedluž si peněz, jiným nepůjčuj,« nabádal Polonius v Hamletovi. Půjčování peněz na úrok bylo ztotožňováno s lichvou neboli s vyděláváním peněz z peněz, nikoliv ze zboží a služeb - toto rozlišování sahá až k Aristotelovi, pro něhož byly peníze jalové. Ve středověké Evropě byl lichvář nejnenáviděnější postavou.

Poslední právní zábrany půjčování peněz na úrok padly až v 19. století, kdy podlehly ekonomickému argumentu, že půjčování peněz je služba, za niž je věřitel oprávněn účtovat si takovou částku, jakou trh unese. Teorie o lichvářství nicméně přežila v podobě názoru, že je nemorální vymáhat na základě slabé vyjednávací pozice nebo extrémní nouze dlužníka ještě nějakou dodatečnou částku.

Cena za rozmařilost

Tyto dva morální postoje se dnes střetávají v bitvě o dluhopisy. Požadavek na splacení dluhů stojí proti filozofii jejich odpuštění.

Úroková sazba ve výši 17 procent, kterou dnes musí řecká vláda platit za své desetileté dluhopisy, z pohledu věřitele přesně odráží riziko spojené s nákupem řeckého vládního dluhu. Je to cena za dřívější rozmařilost. Z pohledu dlužníka je to však lichva - využívání zoufalé situace vypůjčovatele.

Rozumným kompromisním postojem by bezpochyby byla dohoda na odepsání části nesplaceného řeckého dluhu v kombinaci s pětiletým moratoriem na úrokové platby ze zbytku. Okamžitě by to zmírnilo tlak na řecký rozpočet a řecká vláda by získala čas a motivaci k tomu, aby dala ekonomiku země do pořádku.

V dlouhodobém výhledu však budeme muset najít odpověď na širší otázku, kterou různé dluhové krize v eurozóně vyvolaly: Stojí společenská hodnota zlevněných financí za pozdější utrpení sužovaných dlužníků?

© Project Syndicate
2011 www.project-syndicate.org