Radikální, všelijak vyšinutí, netolerantní a v negativním smyslu slova menšinoví jedinci zažívají v demokracii zlaté časy.

Chrání je politická korektnost a tolerance většinové společnosti, mají zaručenu svobodu projevu a shromažďování. Pokud nepáchají vyloženě kriminální činy, jsou extrémisté jakéhokoli druhu akceptovaným jevem. Demokraticky tak tolerujeme netoleranci.

Kde ale leží hranice?

Stačí dostat příležitost

Je bez debat, že masová poprava desítek lidí z rukou norského vraha a pravicového extremisty Anderse Breivika překročila jakékoli meze. Podobně jako třeba zápalné láhve vhozené do oken spící rodiny ve Vítkově. Takové činy, či jejich přípravu (přijde-li se na ni včas), je nutné tvrdě postihovat a trestat.

Kvůli boji s mezinárodním terorismem se západní společnost dobrovolně vzdala řady svých svobod; přibylo kamer, kontrol, státní moc více vpadá lidem do soukromí. Zlu se nemá dále ustupovat. Důsledkem takových (zlo)činů proto nemají být plošné zákazy různých pochodů, shromáždění či projevů, ale poctivá, selektivní a odůvodněná práce bezpečnostních složek, soudů i úřadů.

Na odhodlání stavět se zlu nepůsobí třeba právě nejlépe, když policie násilím rozežene poklidné shromáždění občanů bránících v pochodu neonacistům (jakkoli řádně ohlášenému), jak se to už mnohokrát stalo.

A jaký vzkaz společnost asi dostává, když se člověk jako Ladislav Bátora, který kandidoval ve volbách jako jednička krajně pravicové Národní strany, s níž měl prý Breivik kontakty, stane šéfem personálního odboru ministerstva školství?

Anebo když prezident Václav Klaus přímo na Hradě přijímá gratulace k narozeninám od někdejšího šéfa radikální strany Národní sjednocení Františka Červenky?

Názory lidem upřít nelze. Ale to, že se lidé navenek zdánlivě normální dokážou snadno podílet na masově páchaném teroru, dokazuje nejen historie, ale i psychologické testy a pokusy. Stačí, když dostanou příležitost.

V rukou politiků

Případů, kdy si frustrovaný jedinec, či samozvaný mstitel nebo »spasitel«, vezme zbraň a postřílí nevinné lidi, je po světě řada. A není důvod myslet si, že by se někdo takový nemohl objevit i v Česku.

Jistá poučení hrůzný Breivikův čin skýtá pro všechny. Imunitu proti teroru nemá nikdo. Jeho podhoubí může být různé - pravicově i levicově extremistické, vedené vírou, nenávistí či pomstou společnosti.

I proto je třeba nazývat věci pravými jmény, problémy řešit a ne je odsouvat. Recepty na potíže s nefungujícím multikulturalismem, nepromyšlenou imigrační politikou, s chudobou či na problematické soužití s romskou menšinou nemají mít v rukou primitivové či vrazi, ale politici.

Pokud se ti demokratičtí v celé Evropě neproberou, vliv extremistických stran i populistů poroste a bude přibývat teroristických hrozeb i dalších Breiviků.

Robert Břešťan
hlavní komentátor týdeníku Ekonom

Související