Díl čtvrtý: Past konsensu

Mám rád Řím. Současný i ten 2 000 let starý – antický, bájný, všemi opěvovaný, který dokázal být také velmi barbarský. V roce 37 našeho letopočtu se ujal moci Caligula. Oslavy jeho nástupu trvaly tři měsíce a během nich zahynulo 160 000 zvířat. Císař v prvním roce panování utratil ze státní kasy 2,7 miliardy sesterciů, které tam pracně nashromáždil jeho předchůdce - spořivý Tiberius.

Mimochodem, nepřipomíná vám to něco? A tak Caligula hledal zdroje. Rozhodoval se rychle – koho vyžene do vyhnanství, koho označí za vlastizrádce a popraví, koho zavraždí. Zkonfiskovaný majetek se hodil. Rozhodnout se nebyl problém.

Náš dnešní manažerský svět má jinou dimenzi (teď podezírám čtenáře, že hledají podobnosti zkaženého Říma s dneškem – pomluvy, úskoky, politikaření, intriky… prosím ne!). Jsme bombardováni a krmeni leadershipem, empatií, emoční inteligencí, integritou, diverzitou a dalšími výrazy, kdy se tváříme, že přesně víme, o jde. A co základní manažerská dovednost – schopnost rozhodnout? Mám pocit, že kdyby někdo řekl "Rozhodl jsem!", tak se ztrapní.

Americká firma podnikající ve strojírenství dlouho hledala generálního ředitele do Čech. Našla. Velmi schopného a příjemného muže. Ten si přivedl své tři kamarády do vedení společnosti, kteří se navzájem neznali. O jejich profesní odbornosti a morálním kreditu nemůže být pochyb.

Trh se propadá. Firma potřebuje reagovat – potřebuje razantní změny. A nastává problém, protože demokratický generální ředitel řídí principem konsensu. Pánové nejsou schopni se dohodnout. Klíčová rozhodnutí se přesouvají z představenstva na představenstvo. Chybí schopnost – rozhodnout se. Jak to dopadne? V lepším případě výměna vedení, v horším ztráta trhu a následná insolvence.