Seniorů rychle přibývá. Mladí půjdou do důchodu až v 70 letech

Odložte letáky cestovních kanceláří a smiřte se s tím, že zahrádka bude ještě pár let připomínat spíše prales. Demografická struktura a stále nižší návratnost investic se proti nám spikly a přinutí nás zůstat za pracovním stolem mnohem déle, než jsme dosud předpokládali.

Ve vyspělých zemích není tato bolestná pravda žádnou novinkou a mnoho vlád již problém stárnutí populace začalo řešit.

Ve snaze omezit náklady na státní důchody kabinety oznámily posunutí oficiálního věku odchodu do důchodu a zároveň se snaží pracující přesvědčit, aby svá zaměstnání neopouštěli, anebo se zvedli ze židle a zkusili si najít nová.

Bohužel i ty nejsmělejší plány zřejmě nebudou stačit. Starší lidé budou muset zůstat ekonomicky aktivní déle, než si vlády v současné době představují, což bude vyžadovat změnu v chování nejen vlád, ale i zaměstnavatelů a samotných pracujících.

Snažíme se, ale ne dost

Od roku 1971 se střední délka života průměrného pětašedesátníka ve vyspělých zemích prodloužila o čtyři až pět let. Podle prognóz si nejpozději v roce 2050 budou moci přidat ještě další tři roky.

Dosud lidé všechna tato léta navíc proměnili ve volný čas. V roce 2010 odcházeli lidé v zemích OECD do důchodu v průměru v 63 letech, což bylo téměř o rok dříve než v roce 1970.

Delší život a dřívější odchod do penze by nemusel být problém, kdyby zároveň rostl počet pracujících. Jenže porodnost klesá, a to znamená, že v roce 2050 bude na jednoho důchodce připadat v USA pouze 2,6 pracujícího, přičemž ve Francii to bude 1,9, v Německu 1,6 a v Itálii 1,5 pracujícího.

Mladí lidé tak na svých bedrech ponesou důchodové systémy, které se potýkají se spoustou potíží. Většina vlád již zvýšení důchodového věku plánuje. Spojené státy americké ho hodlají posunout na 67 let, Velká Británie na 68 let.

Ostatní státy jsou liknavější. Například v Belgii mohou jít ženy do penze již v 60 letech. Za stávající politiky by tak byl v roce 2050 střední věk odchodu do penze stále pod hranicí 65 let, což je jen o málo později než po druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že průměrná délka života se neustále prodlužuje - lidem ve vyspělých zemích přibude každý rok téměř měsíc života -, dokonce ani americké a britské plány nestačí.

V Evropě by se měl do roku 2040 odchod do důchodu posunout na 70 let. Americké obyvatelstvo je mladší, proto si mohou dovolit ponechat tuto hranici o maličko nižší.

Mladí o práci nepřijdou

Pracovat do pozdějšího věku má tři velké výhody. Zaměstnanec dostává mzdu déle, vláda vydělá více na daních a méně vydá za důchody a konečně hospodářství roste rychleji, protože déle pracuje více lidí.

Přesto až příliš mnoha lidem dělá delší ekonomicky aktivní život spíše starosti, než aby ho považovali za dobrou příležitost.

Někoho trápí, že nebude dost pracovních příležitostí. Toto špatné pochopení skutečnosti, které je ekonomům důvěrně známé jako "iluze konstantní sumy práce", se kdysi používalo na obhajobu argumentu, že ženy by měly zůstat doma a přenechat veškerou práci mužům coby živitelům rodiny.

Zastánci podobné teorie nyní tvrdí, že pracující v pokročilém věku by brali práci mladým. Představa, že společnost bude více prosperovat, když bude vyplácet důchod více občanům, je ale holý nesmysl.

Kdyby takové úvahy platily, pak by posunutí věku odchodu do penze na 25 let zaručilo všem pohádkové bohatství.

Zvyšování oficiálního důchodového věku ale problém řeší jen částečně, protože mnozí pracovníci odcházejí do důchodu dříve. Martin Baily a Jacob Kirkegaard z Petersonova institutu ve Washingtonu dospěli k závěru, že zvýšení skutečného věku odchodu do důchodu v unii na oficiální důchodový věk by vykompenzovalo vliv stárnutí populace v příštích 20 letech.

Aby k tomu mohlo dojít, musí se změnit chování a postoje všech aktérů na trhu práce.

Západní manažeři se příliš obávají o kvalitu starších zaměstnanců. U fyzicky náročných zaměstnání jsou tyto obavy namístě - někteří z těchto zaměstnanců budou těžko schopni pracovat ještě ve svých bezmála 70 letech.

Ti, kteří nebudou práceschopní, budou potřebovat invalidní důchod.

Další si budou muset najít jinou práci. To by však neměl být takový problém jako kdysi, protože hlavním pilířem dnešních ekonomik již není výroba, ale poskytování služeb.

V zaměstnáních založených na znalostech věk takovou nevýhodu nepředstavuje. Starší lidé sice uvažují pomaleji, mají ale více zkušeností a obecně vzato také větší osobní dovednosti.

I přesto produktivita většiny pracovníků nakonec s věkem začne klesat a mzda by to měla odrážet.

Tradiční systémy hodnostního zařazení, kde pracovníci získávají vyšší postavení a mzdu s tím, jak stárnou, se proto budou muset změnit.

Chybějící tři biliony dolarů

Problém obrovské finanční náročnosti důchodových programů v USA již řeší soukromý sektor. Tam už prakticky nikdo novým zaměstnancům nenabízí garantované důchody založené na výdělku na konci kariéry a na délce zaměstnání.

Ve veřejném sektoru však tento druh důchodů nadále představuje standard.

V Británii byla nedávno zveřejněna zpráva Lorda Huttona, která přináší několik rozumných reformních návrhů.

Nároky, které si pracující postupně nashromáždili, by měly zůstat nedotčeny, avšak jejich budoucí nárok na důchod by měl být odvozen od státního věku pro odchod do důchodu (mnoho zaměstnanců ve veřejném sektoru totiž dnes odchází do důchodu předčasného) a od průměrné mzdy za celý pracovní život, nikoli od posledního platu.

To by předešlo zneužívání systému a usnadnilo by to práci na částečný úvazek.

Přežijí své spoření?

Problém s důchody ve veřejném sektoru je nejpalčivější na americkém kontinentě.

Deficity v tamních penzijních fondech zřejmě dosahují až tří bilionů dolarů. Kvůli právním a ústavním překážkám ale nemohou jít britskou cestou. A ač je to zvláštní, nároky na důchod jsou na rozdíl od mezd tradičně považovány za nadčasové a nedotknutelné.

Nicméně rozpočty jsou neúprosné, a tak politici budou muset znění zákonů změnit.

Zaměstnanci v soukromém sektoru v USA mají jiný problém.

V souvislosti se soumrakem stávajícího systému (důchody se vypočítávají z poslední mzdy) jim hrozí dvě velká nebezpečí: že oslabující trhy naruší jejich důchodové finanční plány a že se dožijí vyššího věku, než na jaký mají naspořeno.

Proto by vlády měly povzbuzovat občany k tomu, aby spořili více, a motivovat je k účasti na důchodových programech tím způsobem, že pracující budou automaticky účastníky systému a budou se z něho moci odhlásit - místo toho, aby se do systému naopak dobrovolně přihlašovali.

Základní státní důchod by zároveň měl být dostatečně vysoký na to, aby nešťastným penzistům bez dostatečných úspor poskytl rozumné příjmy, aniž by trestal ty, kteří byli spořivější.

To je to nejmenší, co si zaslouží každý, kdo se dřel až do sedmdesáti.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

15 lidí
Tolik pracujících bude v Itálii v roce 2050 připadat na deset důchodců.

Starší lidé budou muset zůstat ekonomicky aktivní déle, než si vlády v současné době představují.