Zlobí se občas každý. Ale rozčílit se na toho správného člověka z patřičného důvodu, v pravé míře a v pravý čas a nadto ještě vhodným způsobem, to už tak snadné není, napsal řecký filozof Aristoteles.

Ovládat emoce opravdu není jednoduché, to platí pro pracovní prostředí stejně jako pro jakékoliv jiné. Ale nechávat si všechny pocity zcela pro sebe také není dobrým řešením. Jejich prožívání má totiž vliv i na naše myšlení, cítění i na naše zdraví.

»Emoce jsou tady, ať chceme, nebo nechceme. Nemůžeme nemít emoce, a to ani v práci. Například věty typu: "Emoce do práce nepatří," "Hlavně žádné emoce!", "Jen v klidu!" jsou zcela zcestné,« upozorňuje koučka Michaela Daňková, která je již řadu let jednou z organizátorek kurzu Emocionálně inteligentní vůdcovství.

EQ není IQ

Jak v soukromém, tak v pracovním životě je však třeba umět s pocity pracovat.

Lidskou schopnost zacházet s vlastními emocemi a spolupracovat se svým sociálním okolím vyjadřují odborníci za pomoci EQ, kvocientu, který udává úroveň emocionální inteligence. Ta byla dlouhou dobu opomíjena, ale je to právě ona, kdo podmiňuje úspěch lidí a jejich oblíbenost v kolektivu, případně u podřízených. Dokládají to i výzkumy, podle kterých má právě emocionální inteligence mnohem větší význam pro úspěch ve škole či v zaměstnání než tolik oblíbené IQ.

Obecně platí, že empatičtí lidé patří mezi nejlepší manažery: jsou mnohem více naladěni na nepatrné projevy toho, co druzí chtějí či potřebují. Pokud však manažer své emoce nezvládá a nechá za sebe ve vedení lidí rozhodovat své ego, emoce převezmou vedení nad jeho rozumem a může být pak překvapen, kolik ho dané rozhodnutí a jednání může stát.

»Jeden klient mi kdysi vyprávěl příhodu z dob, kdy byl obchodníkem a podařilo se mu vyjednat významný obchod, ve výši snad čtyři sta milionů korun. Poté musel projednat ještě pár dalších věcí a zpozdil se asi o dvacet minut na poradu. Když dorazil, šéf, jeho vrstevník, ho požádal, aby zaplatil "zpozdné" do kasičky. Taková byla dohoda. Můj klient mu tedy vysvětlil, proč se zpozdil, ale nadřízený trval na svém. Křičel, byl tvrdý a nekompromisní, prostě mu "ujely" nervy. Celá skupiny z toho byla vyděšená a přitom to bylo zcela zbytečné,« vypráví Daňková kam až emoční selhání může dojít.

Usmívat se pomáhá

Platí přitom, že čím vyšší pozici manažer zastává, tím větší má pro něj emoční inteligence význam. Ten, kdo řídí větší týmy totiž ovlivňuje mnohem více lidí včetně jejich rodin, neboť podřízení doma rozebírají manažerovo chování a nálady. Skutečně dobrý lídr velmi snadno ovlivní i celkové klima uvnitř firmy.

O tom, jak moc to funguje opět vypráví Michaela Daňková, jejíž jeden klient nedávno odcházel z koučingu s rozhodnutím, že se začne v práci více usmívat, vytvářet dobrou náladu, všímat si emocí a správně na ně reagovat. »Když přišel na další sezení, ptala jsem se, jak se mu to dařilo. Podle jeho slov to pro něj ze začátku bylo těžké - necítil se zcela přirozeně. Ale když viděl, jak lidi pozitivně reagují, dodalo mu to kuráž. Začal si mnohem více dávat pozor na to, jaké emoce má a jaké mají ti druzí, začal se snažit, aby se cítili jistě a dobře,« pochvaluje si Daňková.

Význam emocionální inteligence ve svém pracovním životě si připouští i Jan Ambrož, personální ředitel společnosti Ahold. Uvědomuje si totiž, že schopnost »naladit« se na stejnou vlnu s jinými lidmi, ať už jde o nové kolegy, obchodní partnery, nadřízené, nebo vlastní tým, je naprosto nezbytná pro úspěšnou pracovní kariéru. »Pokud má člověk alespoň základní povědomí o této oblasti, může mu to velmi pomoci například při řízení virtuálních týmů, při spolupráci s kolegy z jiných zemí a kultur a s lidmi rozdílného věku,« doplňuje.

Trénování pomůže

Jak už to ale bývá, ne každému je »shůry dáno«. Navíc pro stanovení emocionálního kvocientu EQ na rozdíl od IQ neexistuje přesný test. Stejně jako na inteligenčních schopnostech i na těch emočních je ale možné pracovat

»Součástí emoční inteligence je nejen znalost vlastních emocí, ale i jejich zvládání, schopnost sám sebe motivovat, vnímavost k emocím jiných lidí a umění mezilidských vztahů. Případné mezery v těchto emočních schopnostech lze alespoň částečně odstranit, protože každá citová vlastnost je tvořena návykem, a proto je v naší moci, pokud vyvineme určité úsilí, svoje reakce změnit k lepšímu,« povzbuzuje Daňková.

Emoční gramotnost se začala vyučovat v šedesátých letech v USA. Do České republiky kurzy dorazily teprve asi před osmi lety, kdy u nás zaznamenaly velký »boom«. Jednoho z nich se před dvěma lety zúčastnil i Jan Ambrož, který se do něj přihlásil jak z pracovních, tak osobních důvodů.

»Pracovním důvodem bylo, že mne téma zajímalo a chtěl jsem se dozvědět více. Osobním, že jsem měl mladou rodinu a zároveň atraktivní zaměstnání, které neustále vyžadovalo můj pobyt mimo republiku. Potřeboval jsem si ujasnit priority, porozumět svým emocím, poslechnout si příběhy jiných, abych zjistil, že je přirozené vnitřně bojovat, zda být s rodinou, nebo se věnovat jen kariéře, nebo zda lze kombinovat obojí. Zjistil jsem, že je jen na mně, jak se s touto situací vypořádám,« sděluje a dodává, že přínosem bylo nejen pochopení sama sebe, ale i proniknutí do fungování emocí. Že se dají částečně řídit, i to, jak na ně reagovat.

Začněme u sebe

Podle odborníků jsou dnes trendem místo kurzů spíše krátká školení nebo trénink za pomoci koučinku. Ať už se však lidé v emoční inteligenci snaží zlepšit jakkoliv, je nejzásadnější, aby si nejprve uvědomili, co emoce jsou a jakou hrají roli v chování a prožívání. Poté se člověk musí naučit poznávat své emoce - umět si přiznat, jak se právě v dané chvíli cítí.

»Například strach může vést k nepřiměřeně tvrdé reakci, abychom se ubránili. Když si však řekneme pro sebe "Mám strach", už s tím můžeme pracovat. Nejprve je tedy nutné pocity identifikovat u sebe, teprve pak si všímat emocí druhých, následně můžeme začít pracovat s vlastními emocemi a až na posledním místě ovlivňovat druhé,« upozorňuje Daňková.

Ovšem sama připouští, že kde nic není, ani smrt nebere. Když není na čem stavět, sebelepší kurz EQ manažerovi nepomůže.

Naštěstí jen málokdy je to tak zlé. »Častější je, že se manažeři chovají emočně inteligentně doma, ale v zaměstnání mají pocit, že by se měli chovat jinak - rozumově, ne. osobně, objektivně - přesně podle knih o leadershipu. Výsledkem je, že jsou nepřirození, sami se v tom necítí, vidí, že to nefunguje, ale nevědí co s tím,« dokončuje.

Zuzana Panczaková

Proč je důležité znát své emoce?
- Porozumíme více sami sobě. Uvědomíme si, že když máme na někoho vztek a když jej dostatečně »nezpracujeme«, není možné, aby nás to neovlivnilo, a naučíme se, jak to udělat, aby naše jednání bylo dobré jak pro nás, tak pro druhého.
- Naučíme se více rozumět druhým. Co chtějí, co cítí, proč se chovají tak, jak se chovají, co je k tomu vede, co očekávají, čeho se bojí atd.
- Budeme se více chovat v souladu se situací, s lidmi, s charakterem problému. V konečném důsledku budeme efektivnější a spokojenější.

Nechávat si pocity zcela pro sebe není dobrým řešením. Jejich prožívání má vliv na naše myšlení, cítění i zdraví.

Související