Když v roce 1940 Němci obsadili Dánsko, zakladatel rejdařské firmy A. P. Moller-Maersk pan Arnold Peter MNller odmítl spolupracovat s nacisty. Místo toho poslal svého tehdy šestadvacetiletého syna do Ameriky, aby firmu řídil odtamtud.
Dnes šestadevadesátiletý syn Arnold nyní podniku pomáhá vypořádat se s recesí. Kvůli nevyužité kapacitě v kontejnerové dopravě firmu čeká první celoroční ztráta. MNller už se neúčastní každodenního provozu společnosti, ale hlídá cash flow a radí generálnímu řediteli, který není členem rodiny.
Z Mollerova pohledu se dnes vše mění ještě rychleji než ve 30. letech 20. století.

Stabilnější forma kapitalismu?
Říká se, že má-li rodinná firma stoleté či ještě delší zkušenosti, je to v těžké době výhoda. Mnoho velkých evropských rodinných podniků přestálo obě světové války a celou sérii znárodnění. Proto si dávají pozor na dluhy a málokdy propadají panice.
Podle celosvětového indexu rodinných firem sestavovaného bankou Credit Suisse si tyto podniky od jeho zavedení v lednu 2007 vedou o 4,8 procenta lépe než jeden z nejpoužívanějších srovnávacích akciových indexů MSCI World.
Někdo dokonce tvrdí, že rodinné firmy by díky menšímu dluhovému zatížení, dlouhodobému přístupu a loajalitě vůči zaměstnancům mohly ukazovat cestu ke stabilnější formě kapitalismu. "Rodinné podniky si cení poctivé, pečlivé práce a udržují úzké vztahy se zákazníky," uvádí Fernando Casado z barcelonského Institutu rodinného podnikání. "Neusilují o snadné peníze a spekulace," dodává.
Rodinné firmy a podniky, které jsou v rukou omezené skupiny vlastníků, zaujímají významné postavení především v Německu. Z tisícovky největších německých firem se na burze obchoduje s akciemi pouhých sto sedmdesáti.
Albrecht von der Hagen, ředitel lobbistické skupiny rodinných podniků Die Familienunternehmer, říká, že hlavní prioritou jejich členů je zajistit přežití rodinné firmy. Tento cíl převáží nad jakoukoliv touhou po expanzi či zvyšování zisků.
Jako příklad uveďme rodinnou společnost B. Braun Melsungen. Vyrábí nejrůznější produkty pro zdravotnictví, má 38 tisíc zaměstnanců a její prodeje loni činily téměř čtyři miliardy eur. Vlastní jmění představuje bezmála 40 procent její rozvahy, a přestože loni vykázala zisk 185 milionů eur, vyplatila svým akcionářům méně než desetinu této částky. Není divu, že jí banky klepou na dveře i v době hospodářského útlumu.

Přehmaty benjamínků
Některé z největších německých rodinných firem však v poslední době nejednaly stejně konzervativně. Adolf Merckle, zakladatel konglomerátu podnikajícího v oblasti léčiv, cementu a strojírenství, 5. ledna spáchal sebevraždu. Své impérium zatížil velkými dluhy a nevydařenými hazardními investicemi, a ty jeho rodinu v konečném důsledku připravily o kontrolu nad firmami.
Madeleine Schickedanzová, významná akcionářka skupiny Arcandor, provozovatele obchodních domů a zásilkových společností, musí po červnovém krachu vystačit s 600 eury měsíčně. Svěřila firmu do rukou manažerům, kteří donekonečna restrukturalizovali, avšak okoukané obchodní domy se jim modernizovat nepodařilo.
Rodinnou firmu Schaeffler, podnikající ve výrobě ložisek, téměř položily půjčky, které si vzala za účelem převzetí společnosti Continental. Koncem srpna dokončila restrukturalizaci, která ji stála dvanáct miliard eur a díky níž si snad rodina jen tak tak udrží nad firmou kontrolu.
Také automobilka Porsche, kterou ovládají příslušníci rodin PiĎchů a Porscheů, potřebovala finanční injekci poté, co se jí vymstil pokus o odkoupení potápějícího se Volkswagenu.
A banka Sal. Oppenheim, která byla v rodinných rukách přes 200 let, se potýká s řadou nesplácených půjček a zřejmě se začne shánět po kupci.
Tato série bankrotů naznačuje, že se rodinné podnikání potýká s několika velkými problémy.
Prvním z nich je skutečnost, že jedna z jeho hlavních předností, propojení mezi vlastníky a vedením firmy, se může stát slabinou ve chvíli, kdy kontrolu převezme mladší generace.
"Jednou se chovají arogantně, jednou naivně, jindy si vedou opravdu výtečně, ale už nikdy to nebude stejné jako za původního vedení," tvrdí Volker Beissenhirtz z advokátní kanceláře Schultze & Braun.
Dalším problémem je to, že když se rodinné firmy rozrostou, přestanou dávat pozor. U malých rodinných koncernů se často v rukou "podnikové banky" soustřeďuje velká moc, protože záleží jen na ní, zda úvěr poskytne, či nikoliv.
Takoví bankéři podnikání svých klientů dobře rozumějí a dokážou je od neúměrně vysokých dluhů odradit. Je-li však rodinný podnik již tak velký, že se nemůže spolehnout na služby jediné banky, dohled ze strany několika různých bank zpravidla již není tak důsledný, uvádí Jörg Rocholl z Evropské školy managementu a technologií v Berlíně.

Banky "matrjoškám" nevěří
V jiných částech Evropy krize možná přinese do rodinného podnikání vítané změny. Italské rodiny jsou dlouhodobě kritizovány za to, že vytvářejí složité řetězce vlastnických vztahů, díky nimž mohou s minimálními náklady ovládat velké skupiny firem.
Banky jsou však vůči financování těchto "matrjošek" stále zdrženlivější, protože ovládající firmy jsou z finančního hlediska zpravidla slabé, a když přijdou zlé časy, mohou zbankrotovat.
"Počet matrjošek narůstá, když banky nabízejí velké množství levných peněz," tvrdí Emma Marcegagliová, prezidentka italského svazu průmyslu Confindustria. "Teď mohou banky říci: Jestli chcete peníze, zjednodušte strukturu," dodává.
Jedním ze způsobů, jimiž se rodinné podniky v době krize odlišují, je snaha nesnižovat počet zaměstnanců. Podle Petera Villaxe, prezidenta Portugalského sdružení rodinných podniků, se velké portugalské rodinné firmy propouštění vyhýbají.
Inspiroval je k tomu Alexandre Soares dos Santos, předseda potravinářského řetězce Jerónimo Martins, který v únoru prohlásil, že začne propouštět jen v krajním případě, když firmu nezachrání škrty ve mzdách, odměnách, investicích a dividendách.
Rodinný ocelářský podnik Marcegaglia Group je v Itálii jedinou firmou v tomto odvětví, která nedala většímu počtu svých zaměstnanců výpověď, potvrzuje Marcegagliová. "Díky rodinným podnikům jsme přišli o méně pracovních míst," dodává.

Čas diskontů
Zatímco řada rodinných firem se ocitla v hluboké krizi, v jednom odvětví naopak tyto podniky vzkvétají. Spotřebitelé totiž vyhledávají diskontní prodejny a velká část z nich je právě v rodinném vlastnictví.
K rodinným podnikům patří Aldi a Lidl, dva německé diskontní řetězce, které si získaly zákazníky po celé Evropě, ale i belgický Colruyt a celoevropský řetězec Netto, který vlastní A. P. MNller-Maersk. Rodinné firmy vlastní i hodnotné módní oděvní značky Zara, Hennes & Mauritz nebo Primark.
Jak říká Philippe Suchet z investiční banky Exane BNP Paribas, rodinné firmy vědí, že jedinou možností, jak přežít po řadu generací, je udržovat nízké ceny. Naopak maloobchodní společnosti, s jejichž akciemi se obchoduje na burze, jsou často nuceny ceny zvyšovat, aby splnily krátkodobé finanční cíle.
Odhlédneme-li od obchodních domů, potvrdila krize známou pravdu - rodiny jsou mistři kupeckého řemesla.

© 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Jedním ze způsobů, jimiž se rodinné podniky v době krize odlišují od ostatních, je snaha nesnižovat počet zaměstnanců.

38 tisíc lidí
zaměstnává rodinná firma B. Braun Melsungen

Související