Příležitosti pro české firmy tu jsou, nejprve ale ukažme, že se umíme angažovat vojensky. Těmito slovy v červnu 1999 tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan zdůvodňoval, proč vyslat do Kosova české vojáky.
Muži a ženy v maskáčích z českých jednotek působí v této balkánské zemi deset let. Za tu dobu se jich vystřídalo více než osm tisíc a jejich základna Šajkovac rozhodně není ztracenou vartou.
Odminovávání, hledání zbraní a výbušnin, zasahování proti demonstrantům, ochrana menšin - výčet činností pětistovky vojáků z Česka rozhodně není nudný. Navíc má spojenecká mise KFOR dobré renomé i v samotném Kosovu.
Zatímco vojensky se angažovat umíme, českým firmám ujíždí vlak. Kosovská privatizace je totiž v plném proudu a lukrativní investice do stavebnictví, které zažívá v této části Balkánu obrovský boom, už dávno drží Slovinci, Chorvaté nebo třeba Rakušané.
"Byla by škoda, abychom my, kteří tady máme velké vojenské, policejní i expertní zastoupení, o všechny obchodní příležitosti přišli," říká Janina Hřebíčková, česká chargé d'affaires v Prištině.
Dosud bylo zprivatizováno více než 350 podniků, přímé zahraniční investice již přesáhly 1,7 miliardy eur.

Štiky v kosovském rybníku
"Velké ryby" si v kosovském investičním rybníku své úlovky hlídají. Stavebnictví dominuje rakouský Strabag, bankovní sektor stavěla na nohy Raiffeisenbank, na nábytkářství si políčil dánský Jysk a třeba kosovské pivo vaří slovinský pivovar Laško.
Z českých gigantů se o Kosovo vážně zajímá jedině ČEZ. Ten by rád zprivatizoval kosovskou rozvodnou síť, která je v havarijním stavu, a přikoupil také dvě zastaralé elektrárny.
Startovní pozici má výbornou. Loni v září vyhrál v sousední Albánii tendr na převzetí tří čtvrtin státní distribuční společnosti Operatori i Sistemit te Shperndarjes. Vzhledem k tomu, že 90 procent Kosovanů jsou etničtí Albánci, může ČEZ předložit dobré reference.
Privatizační karty jsou sice víceméně rozdány, přesto je šance českých investorů nadále velká.
"Devadesát procent domácích majitelů, kteří zprivatizovali firmy, v zásadě neví, co s nimi. Logicky si tak hledají spojence především v zahraničí," upozorňuje Miroslav Šindelář, předseda Česko-albánské smíšené obchodní komory.
Česká stopa v Kosovu se tak prozatím omezuje jen na export prostřednictvím albánských firem. V roce 2007 jsme do země vyvezli zboží za 3,6 milionu eur.
Nevyužité příležitosti nabízí Kosovo i podnikatelům. Na první pohled je malá balkánská země rájem na zemi.
Zaměstnavatelé platí za své zaměstnance sociální pojištění ve výši pěti procent, stát bere firmám na daních pouhou desetinu výdělku.
K tomu je ještě třeba připočíst dobře kvalifikovanou a levnou pracovní sílu (podle údajů Ekonomické iniciativy pro Kosovo jsou měsíční náklady na jednoho dělníka 236 eur) a stabilní kosovskou měnu. Tou je totiž euro.
Jenže nejmladší stát světa, který jednostranně vyhlásil samostatnost loni v únoru, je také zemí s pověstí mafiánského území ovládaného rodinnými klany, kde se musejí rozdávat úplatky na všechny strany.
Nepřekonatelná překážka to podle několika mála průkopníků ovšem není a také vidina dobrého byznysu s partnerem ze země Evropské unie často zmůže víc než uplácení.

Pravidla džungle
Své o tom ví i Martin Hájek, jednatel společnosti M3 Kosovo, pravděpodobně vůbec jediné nově založené česko-kosovské obchodní společnosti.
"Je to samozřejmě spletitá džungle, ale i ta má svá pravidla. A když se je naučíte, docela to funguje," vysvětluje podnikatel, který před rokem a půl začal do tehdy ještě srbské provincie dodávat české barvy a nátěrové hmoty.
Jeho firma, která sídlí v Opavě i Prištině, loni dovezla do Kosova barvy v hodnotě deseti milionů korun.
Vůbec nejtěžší je podle něho první fáze: najít vhodného partnera a vzbudit u něho důvěru. Většinoví Albánci jsou totiž převážně muslimové, a ti dají na osobní jednání.
"Čeští podnikatelé dobře vědí, že na Ukrajině nebo v Rusku musejí dělat obchody osobně, nějaký e-mail to nevyřeší. Nevím proč, ale v Kosovu mají pocit, že to někdo udělá za ně," krčí rameny Šindelář.
Dodal, že jsme přitom u většinových Albánců dobře "zaškatulkovaní".
A to nejen díky emisarům v barvě khaki, ale i tím, že Česká republika je mezi osmnácti zeměmi Evropské unie, které nezávislost Kosova uznaly.
Také renomé českých jednotek KFOR není k zahození.
"Sám s tím mám dobré zkušenosti. Zmínka o našich vojácích rozhodně nepůsobí jako připomínka nějakého velmocenského protektorátu," pochvaluje si Hájek.
Efekt dobrého jména ale nevyužíváme prakticky vůbec. I když již zhruba pět dalších firem v Kosovu oťukává terén, větší investice se všichni bojí.
Na druhé straně se podnikatelé a investoři ani nemají čeho chytit. Kromě již zmíněné česko-albánské komory, která si Kosovo vzhledem k jeho etnickému složení vzala pod patronát, se o zemi na rozdíl například od sousedního Rakouska profesní sdružení nezajímají.

Na rekonstrukci čekají i vleky
A příliš nepomůže ani stát. České velvyslanectví v Prištině je totiž plně vytíženo, obchodně-ekonomické oddělení nefunguje a jeho funkci diplomaté zatím jen suplují.
Přesto je mezi působením českého stálého zastoupení v Kosovu a zájmem firem o tuto balkánskou zemi přímá úměra. "Za rok, co v Prištině působí ambasáda, se objem českých investic do Kosova zvedá. Efekt podpory státu na místě je citelný," vysvětluje Filip Tesař z Ústavu mezinárodních vztahů.
Jako bariéra působí i vízová politika. Kosovo má totiž bezvízový styk jen s Černou Horou, Makedonií a Albánií. Všude jinde cestují Kosované s povolenkou v pasu, kterou zvlášť do zemí EU nezískávají snadno.
Zajet se podívat za potenciálním českým partnerem je i se schengenským turistickým vízem úřednickým martyriem.
Navíc je albánština složitá řeč, a zatímco například v Srbsku nebo Chorvatsku jsou i Češi schopni popovídat si o počasí nebo rodině pomocí mixu slovanských slovíček, v Kosovu se bez najatého tlumočníka nebo zapojení jiného jazyka, nejčastěji angličtiny, neobejdou.
"Angličtina je v Kosovu už docela rozšířená. Ale krátké popovídání o rodině nebo sportu v rodné řeči na Balkáně otevírá nejen dveře, ale i srdce," upozorňuje Tesař.
Jaké jsou reálné možnosti českých firem? Stále velmi pestré. Kosovo totiž nehledá jen know-how a zahraniční partnery v čistě průmyslových odvětvích.
V okolí Prištiny například na obnovu čekají kilometry vleků a sjezdovek, které za časů jugoslávské federace vyhledávaly desetitisíce lyžařů.
"Chce to prostě začít se zajímat, než nám to Rakušané nebo Američané vykoupí," nabádá Hřebíčková.
Zatímco v Kosovu lze tu a tam registrovat první české průkopníky, Afghánistán, kde po Balkáně působí druhá největší vojenská mise Česka, vykazuje v tomto směru nulovou aktivitu.
Na pěti různých místech Afghánistánu v rámci severoatlantické mise ISAF působí pod velením NATO 450 Čechů a Češek v maskáčích. Další zhruba stovka specialistů pomáhá Američanům v operaci Trvalá svoboda na jihu Afghánistánu "lovit" teroristy a likvidovat jejich výcvikové tábory.

Stavbaři v barvě khaki
Pozornost se ale upíná především na 275 vojáků a deset civilistů, kteří od loňského března působí v rámci provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v kraji Lógar na severovýchodě země.
České angažmá v regionu o velikosti Pardubicka ze všeho nejvíc připomíná kombinaci rozvojové pomoci a vojenských staveb. Za pomoci místních firem se pod českým velením rekonstruují školy, opravují závlahové systémy i nemocnice nebo pořádají školení pro místní zemědělce.
Také v případě PRT stát sliboval, že se dostane i na české firmy, které si budou moci ukousnout z osmdesátimilionového koláče, který loni ministerstvo obrany pro náš tým v Lógaru připravilo.
Kromě toho se měli čeští zájemci ucházet i o zakázky vypsané v rámci mezinárodních tendrů. "Tam je opravdu široké pole působnosti," pochvaloval si před dvěma lety tehdejší český velvyslanec v Afghánistánu a Pákistánu Alexandr Langer.
Ambasador tehdy mimo jiné zmiňoval šance pro české geology v lógarském Ajnaku, kde je největší světové naleziště mědi. Koncem roku 2007, ještě před příchodem Čechů, ale s afghánskou vládou kontrakt na celý důl včetně průzkumu podepsali Číňané.
Tři miliardy dolarů jako Peking sice Praha nabídnout nemohla, přesto si prý necháváme výhodné obchody doslova proplouvat pod rukama. "Třeba Němci nebo Nizozemci se za své firmy bijí o sto šest a lobbují za ně, kudy chodí. Česká ministerstva mlčí," stěžuje si předseda Česko-afghánské obchodní komory Fawád Nadrí.
Kromě již zmíněného českého rozpočtu na obnovu země, která byla desítky let sužována občanskou válkou, čerpá český PRT také z amerických financí (dosud asi 1,5 milionu dolarů), rozbíhají se také projekty financované z peněz EU.
Proč dosud dostávají příležitost jen lokální afghánské firmy?
"Snaha je zaměstnat co nejvíce místních společností a zaměstnanců," vysvětluje Filip Moravec, mluvčí civilní části PRT.
I kdyby se ale naskytly šance na větší projekty, které by místní nezvládli, o českých firmách nikdo neuvažuje. Lógar sice patří mezi relativně klidné provincie, přesto v něm není bezpečno.

Nehrňte se tam
"V současnosti bych nedoporučoval českým firmám, aby se tam hrnuly. Do budoucna ale nabízí Afghánistán zajímavé možnosti," shrnul pro deník E15 někdejší šéf civilistů z Lógaru Václav Pecha.
Český PRT již tak vykazuje jeden z největších poměrů mezi vojáky a civilisty. Každého experta v Lógaru hlídá 27 ozbrojenců v maskáčích. Podobně zbytnělou vojenskou složku už mají jen Američané. Ti se ale pohybují na mnohem nebezpečnějším jihu země. A zatímco českým civilům jsou vojáci neustále v patách, jejich němečtí kolegové v Kundúzu a Badachšánu vyrážejí bez ozbrojenců.
Podle Nadrího ale české firmy přicházejí o zakázky také od samotných Afghánců. Magistrát afghánské metropole Kábulu by měl například zájem o obnovení zničené trolejbusové trati. Dvanáct kilometrů dlouhou linku před třiceti lety budovala tehdejší Elektrizace železnic Praha. Kontrakt podle Nadrího blokuje svojí liknavostí český stát. "V Kábulu by chtěli garance ministerstva zahraničí a průmyslu, které se ale nedaří získat," krčí rameny česko-afghánský podnikatel.
Jenže ani státní garance a podpis kontraktu nemusejí znamenat úspěch. Přesvědčit se o tom mohly desítky českých firem a subdodavatelů, kteří se měli podílet na obnově poválečného Iráku, kde naši vojáci a policisté působili do loňského prosince.

Kontrakty u ledu
I když česká vláda na podporu aktivit našich firem v zemi sužované režimem Saddáma Husajna v roce 2003 uvolnila 520 milionů korun, investice se zdaleka nevrátila.
Dohody sice podepsalo více než padesát firem, nakonec z nich ale většinou sešlo. Typickým příkladem je Inekon, který v severoirácké provincii Sulajmaníja plánoval postavit cementárnu. Obchod za gigantických 330 milionů eur byl sice písemně stvrzen již v roce 2006, staveniště ale dodnes zeje prázdnotou.
"Celé to usnulo. Irácké straně se nepodařilo získat financování a kromě toho se ani zahraniční subdodavatelé necítili na to, aby jeli montovat přímo na místo," vysvětluje Zdeněk Morávek z Inekonu.
Z velkých českých firem působí v Iráku jediná - Škoda Auto, která v kurdských oblastech na severu země otevřela dva autosalony.
Proč se průnik českých podnikatelů podobně jako v Kosovu nebo Afghánistánu nepodařil, a to ani se státní podporou? Někdejší úředník ministerstva zahraničních věcí, který se problematikou Iráku před pěti lety zabýval, odmítá, že by stát nebyl zpočátku byznysmenům nápomocen tak intenzivně, jako to dělali Britové, Němci nebo Francouzi.
"Dveře se nám podařilo otevřít a zájem českých firem podchytit. Jak s tím samy podniky naložily, je věc jiná," řekl Ekonomu. Svou roli možná sehrál i přehnaný optimismus. Když se kontrakty před pěti lety domlouvaly, politici i podnikatelé věřili, že Irák směřuje do normality. Jenže od té doby útoky a výbuchy pum neustávají.
Na Iráku je zajímavá ještě jedna věc. To málo, co se podařilo, se totiž odehrává v kurdském regionu. A nemusí to být jen tím, že je to na rozdíl třeba od metropole Bagdádu relativně klidná a bezpečná oblast. V době, kdy se přiklepávaly první zakázky pro poválečný Irák, byl totiž ministrem kultury kurdský komunista a absolvent pražské žurnalistiky Mufíd Džazajrí.

Kurdské Hradčany
A o tom, jak funguje ekonomická diplomacie v praxi, mohou vyprávět památkáři z pražské společnosti Gema Art, kteří minulý týden slavnostně předali zrekonstruovaný minaret Čoli v kurdském Irbílu.
"Jsou to takové kurdské Hradčany a minaret najdete na každé pohlednici," přibližuje význam projektu jeho manažer Miroslav Houska. Původně měli čeští restaurátoři vytipováno více lokalit, nakonec ale zvítězil právě Irbíl opravený z grantu irácké vlády ve výši 1,3 milionu dolarů. Proč? Houska si na jeden důvod vzpomíná hned: "Džazajrí nám to doporučil."

Blahoslav Hruška

Omamná země Afghánistán
Afghánistán je země skutečně milionová. Ve více významech tohoto slova. Velká část z jednatřiceti milionů obyvatel vážně počítá s miliony a miliony amerických dolarů za narkotika.
Přirozeně jde o peníze rozprostřené velmi nerovnoměrně. Na úkor chudičkých zemědělců, kteří jsou kvůli nedostatku alternativ nuceni pěstovat makovice pro výnosný narkobyznys, profitují drogoví baroni.
Podle odhadu serveru natoaktual.cz získává hnutí Tálibán prostřednictvím tohoto druhu "podnikaní" ročně asi 300 milionů dolarů.
Je to svým způsobem absurdní. Svržení militantního hnutí lidem možná ulehčilo, ovšem rozhodně neosvobodilo Afghánce od pěstování, prodeje či užívání opiátů.
Přesně naopak. Islamisté totiž pěstování drogy dost tvrdě potírali od chvíle, kdy produkce roku 1999 dosáhla hrozivých 4565 tun opia. Dnes jde naopak o největší finanční zdroj náboženských extremistů.
Hornatý, léta takzvaně zhroucený stát suverénně dominuje globální produkci omamných jedů. Trh přímo přezásobuje. Zatímco po zavedení přísných zákazů před osmi lety pokleslo množství získaného opia o 85 procent, již v roce 2002 se vyhouplo ke 3400 tunám.
O čtyři roky později vyprodukoval Afghánistán nebývalých 5644 tun, dle jiných zdrojů dokonce 6100 tun opia, což je 92 procent celosvětové produkce.
Vlast mudžáhidů tak předběhla i Barmu, s níž se do počátku devadesátých let střídala ve vedení žebříčku států nejvíce zneužívajících mák setý.

Půlměsíc místo trojúhelníku
Pověstný Zlatý půlměsíc, kam patří Afghánistán, se proto stal vzorem svému slavnějšímu skorojmenovci - Zlatému trojúhelníku.
Boj s pěstiteli opia tvoří začarovaný kruh a pro afghánskou vládu se stává stále obtížnější. Američany dosazený prezident Hamíd Karzáí se z hlavy státu změnil fakticky jen ve starostu Kábulu, a dokonce i místní tisk jej karikuje, jak s rýčem uprostřed lánu máku osobně "přikládá ruku k dílu".
Ironie je plně na místě. Američany plánované letecké zásahy vůči souvislým plochám makovic narazily na neústupnost místních pohlavárů. Ti si na prstech spočítali, že by šlo o výbušné téma, doslova omamný prostředek, jímž by protivládní síly mohly účinně agitovat mezi rolníky.

Opiem proti chudobě
Skutečná příčina, proč se opium vyrábí dál, je zřejmá: chudoba. Mocensky i etnicky naprosto nejednotné území patří k nejchudším státům vůbec.
Populace trpí chorobami v našem prostředí naštěstí již prakticky neznámými a zažívá opakované vlny hladu. Postrádá základní životní potřeby, o moderním systému vzdělávání či sociální péči nemluvě.
Ekonomika je pravidelně podkopávána buď boji s cizími okupanty, nebo mezikmenovými válkami, případně obojím současně. Afghánistán nemá prakticky žádný průmysl, jediné výrobní sféry jsou pastevectví a zemědělství.
Opakovaná sucha i nestabilita oba pilíře permanentně podlamují. Proto jsou čím dál oblíbenější zoufalé (leč v podstatě tradiční) alternativy, jež jsou i při malé produkci relativně výnosné. Patří sem především mák.

Pavel Kopecký
spolupracovník redakce

Z českých gigantů se o Kosovo vážně zajímá jedině ČEZ.

Pod českým velením se v Afghánistánu rekonstruují také školy.

Z velkých českých firem působí v Iráku jediná: Škoda Auto.

520 milionů korun
uvolnila vláda v roce 2003 na projekty v Iráku. Investice se ale nevrátila.

České zahraniční mise

Související