Veřejné diskuse o vysokém školství se bohužel většinou zužují na otázky kolem peněz, mnozí rektoři veřejných vysokých škol bijí opakovaně na poplach, že jich mají málo, politické strany si přehazují horký brambor školného a tvůrci státního rozpočtu vedou ministerské filipiky, aniž kdokoliv dospěl k výsledku. Už to samo o sobě by mohlo být pro soukromé vysoké školy svým způsobem deprimující. Od státu nedostanou ani haléř, začínají v řadě případů tzv. na zelené louce, na vše si musejí vydělat a spoléhat se mohou pouze na svoji profesionalitu.

Musejí si uvědomit, že student je klient. Škola by měla nabízet kvalitní, perspektivní a od podobných oborů na jiných vysokých školách obsahově či formou výuky odlišný studijní obor, a ten musí umět klientovi nabídnout. "Prodává" současně i klientský přístup, musí umět vysvětlit, proč by měl student přijít studovat právě k ní.

Vytvářet podmínky k úspěšnému studiu ještě neznamená snižovat laťku požadavků na prokazované znalosti a dovednosti. Kvalita studijního oboru, jeho aktuálnost, perspektivnost a v jistém slova smyslu i praktičnost musí být podepřena a garantována kvalitními pedagogy a kvalitně vedeným pedagogickým procesem a spolehlivým zázemím. Propojovacím článkem veškerého vzdělávacího procesu je kvalitní komunikace, přátelské a zdravě náročné prostředí ve škole.

Soukromé vysoké školy vzhledem ke své krátké existenci, omezeným prostorovým, ale zejména personálním možnostem, kdy se potýkají s nedostatkem kvalitních docentů a profesorů, musejí sázet pouze a jen na kvalitu. Uvádí se, že limitem pro ekonomickou a finanční stabilitu, akceschopnost a konkurenceschopnost soukromé vysoké školy je přibližně 1000 studentů. Číslo však může být i vyšší - záleží na cílech, rozvojových záměrech a podmínkách, ve kterých škola funguje.

Ještě před několika lety se nesmělo říkat příliš nahlas, že i školu je třeba řídit jako podnik. Dnes se situace díky bohu mění. Sledování trhu se vzděláváním, komunikace s podniky a institucemi, pružné reagování nabídkami nových vzdělávacích programů, aktivní oslovení cílových klientů, zviditelnění se a odlišení od konkurence - to je cesta k úspěchu.

Uplatňovat na škole procesní řízení jako u jiného podniku znamená mj. provést hlubokou analýzu probíhajících procesů a jejich přesměrování a usměrnění tak, aby byly co nejefektivnější. K tomu jsou nutní manažeři se specifickými dovednostmi. Manažery musejí být i vedoucí kateder, prorektoři, rektor i vedoucí a ředitelé dalších útvarů na škole. Být moderním manažerem je těžký úkol, kvalitních manažerů je nedostatek všude. Pedagogické a jiné fakulty připravují pedagogy, pedagogové někdy raději o managementu učí, než ho praktikují.

Najít kvalitní školské manažery - to je v řízení soukromé vysoké školy velmi náročný úkol. Pedagogové jako by mnohdy slovo "manažer" vyhrazovali úplně jiné pracovní skupině zcela mimo oblast školství. Neuvědomují si, že manažer není něco mimo reálný "školský" život, vždyť veškeré náklady školy je nutno podložit dostatečnými výnosy, nikdo škole nic nedá, každou korunu si musí poctivě vydělat.

Další zjednodušující odsudek je, že soukromá vysoká škola je stroj na peníze, jak se nedávno vyjádřil jeden z trvalých odpůrců soukromých vysokých škol - rektor nejmenované veřejné vysoké školy. Není to pravda. Je to jako u jiných podniků. Má-li podnik vynikající výrobní program a výrobky, o které je na trhu zájem, pokud obstojí v mezinárodní konkurenci, má-li ceněnou značku a dokáže svoje místo mezi TOP dlouhodobě udržet, je velmi pravděpodobné, že i jeho zaměstnanci mají lepší podmínky a jsou lépe oceněni než zaměstnanci méně úspěšného podniku. Ale vedení i nejúspěšnějšího podniku ví, že musí stále investovat do výrobního programu, technologií a do "svých lidí". Stejná pravidla hry platí pro vysoké školy.

Jsem přesvědčena, že vybudovat kvalitní vysokou školu je běh na dlouhou trať a podmínkou je zajistit mj. vícezdrojové financování. Jen ze školného se vysoká škola v žádném případě dlouhodobě udržet, natož rozvíjet nedá. Kvalitní vybavení učeben, doplňování knihoven, vlastní ediční činnost, organizování vědeckých konferencí, rozvoj vědy a odpovídající platové ohodnocení zaměstnanců - k tomu kromě příjmů ze školného je třeba získat další finanční zdroje, např. prodejem "školního" know-how v podobě komerčního výzkumu, získáváním grantů, prodejem dalších vzdělávacích produktů a také spoluprací s podniky a institucemi, pro které škola připravuje svoje absolventy.

Naše škola, která získala ocenění "Nejlepší vzdělávací instituce ČR", udělené v rámci soutěže Českých 100 nejlepších 2005, má např. vlastní nakladatelství a vydavatelství. To prioritně zabezpečuje výukovou literaturu pro studium (skripta), avšak vydává i další kvalitní odborné publikace, které škola dodává na otevřený knižní trh. Má také řadu partnerů, s většinou z nich spolupracuje již více let a jejich podpory si velmi cení.

Nedávno jsme dokončili a odevzdali na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy materiál s názvem Dlouhodobý záměr rozvoje do roku 2010, při jehož zpracování jsme vycházeli z ministerské koncepce.

V pasáži o financování vysokých škol není o soukromých vysokých školách ani řádka, stejně jako v materiálu Strategie hospodářského růstu. Trochu se blýská na lepší časy v projednávané novele zákona o vysokých školách, kde se navrhuje, aby i studenti soukromých škol dosáhli na sociální stipendium.

Asi nejsložitějším problémem, a to nejen naší soukromé vysoké školy, je kvalitní pedagogický sbor. Ale kde brát, když externí trh je omezený a pedagog, který stihne přednášet na mnoha školách zároveň, nemusí být vždy zárukou? Bohužel vysoká škola neuniverzitního typu, což jsou všechny soukromé vysoké školy v ČR, si nemůže sama připravovat "titulované" pedagogy. Závislost na externích zdrojích tak zůstává hlavním problémem. Kritizovaní tzv. rotující docenti a profesoři, bez nichž to dosud prostě nejde, ovšem mají jiné návyky. Požadovat po nich přizpůsobení se firemní kultuře naší školy je skoro nemožné.

Veřejné vysoké školy, které jsou téměř všechny univerzitami, jsou tak pro osoby, které chtějí spojit svůj profesní život s kariérou pedagoga, zajímavější než školy soukromé. Začínající pedagog usiluje o získání Ph.D., později o docenturu či profesuru. To je v jistém slova smyslu jeho kariérní růst a ten mu soukromá vysoká škola nemůže nabídnout.

Řešením pro soukromou vysokou školu by mohl být statut univerzity, ale k němu se musí "dozrát". Vysoká škola by měla ve všech podstatných oblastech své činnosti nejdříve dosáhnout kvality běžné na veřejných univerzitách. A tak se zdá, že cesta vpřed i pro soukromé vysoké školy existuje, je však dosud značně trnitá.

BOHUSLAVA ŠENKÝŘOVÁ
prezidentka Vysoké školy finanční a správní

Související