Integrace členských států EU je založena na existenci tzv. vnitřního trhu - prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zaručen volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Za podpory jedněch a přes odpor druhých však tyto čtyři svobody nabývají stále širšího než jen ekonomického rozměru. Například svoboda pohybu osob již zdaleka nezahrnuje jen volný pohyb pracovníků, ale je chápána jako právo občanské, bez ohledu na míru ekonomického opodstatnění pohybu osoby uvnitř EU. S tím, jak roste počet a intenzita vazeb mezi subjekty z různých členských států, se objevují nové oblasti, které by bez právní harmonizace bránily prohlubování evropské integrace. Jednou z nich je i problematika uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Základním komunitárním právním předpisem v této oblasti je nařízení Rady ES o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselské nařízení). Toto nařízení jednak určuje, soudy kterého členského státu jsou příslušné k projednání věci, a zároveň stanoví pravidla pro uznávání a výkon soudních rozhodnutí jednoho členského státu v jiném členském státě. Vedle Bruselského nařízení však vznikají nové právní instituty, jež mají volný pohyb soudních rozhodnutí v EU učinit realitou.

OD ÚMLUVY K NAŘÍZENÍ. Hlavním cílem Bruselského nařízení a souvisejících právních předpisů je vytvořit prostor, kde bude zaručen "volný pohyb soudních rozhodnutí", tedy kde rozhodnutí vydané soudem v jednom členském státě bude automaticky vykonáno orgány jiného členského státu, podobně jako je tomu v České republice mezi rozsudky soudů z různých krajů. Pro dosažení takového cíle bylo nejprve třeba omezit účinky vnitrostátních pravidel některých členských států, umožňujících svým soudům rozhodovat i ve věcech, které s jejich územím, občany či zájmy měly pramálo společného. Například podle francouzského občanského zákoníku k tomu, aby byly k projednání věci příslušné francouzské soudy, postačí, že je francouzským státním příslušníkem navrhovatel, bez ohledu na to, kdo je odpůrce a kde se tato osoba nachází. Podobná "přehnaná" ustanovení byla v minulosti kamenem úrazu při vyřizování žádostí o uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí. Soudy často odmítly uznat a vykonat rozsudek soudu cizího státu právě proto, že tento rozhodl ve věci, v níž podle názoru dožádaného státu oprávnění rozhodnout neměl.

V roce 1968 proto členské státy uzavřely Bruselskou úmluvu o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jejíž účinek byl v roce 1988 rozšířen i na nečlenské státy - členy Evropského sdružení volného obchodu a některé další země. Po přijetí Amsterdamské smlouvy, kterou se rozšířily kompetence Společenství i na oblast soudní spolupráce v civilních věcech, byla Bruselská úmluva nahrazena přímo účinným nařízením, které po ní převzalo název. Bruselské nařízení se aplikuje pokaždé, je-li při určení soudní příslušnosti přítomen mezinárodní prvek. Nemusí se jednat pouze o spor zahrnující různé členské státy EU. Pro aplikaci Bruselského nařízení postačí, že konkrétní okolnosti rozhodné pro určení soudní příslušnosti obsahují kromě jednoho členského státu též navázání na jinou zemi. Bruselské nařízení tak bude například určovat soudní příslušnost ve sporu mezi navrhovatelem-cizincem a odpůrcem-občanem EU. Podobně tomu bude ve sporech týkajících se nemovitostí - bez ohledu na fakt, že půjde o čistě vnitrostátní situaci (viz následující pravidla pro výlučnou příslušnost).

AŤ MĚ ŽALUJÍ - ALE U NÁS DOMA! Zásady pro stanovení soudní příslušnosti mezi soudy členských států lze při zjednodušení shrnout do následujících pravidel:

Pravidlo č. 1 - obecná příslušnost: Fyzické a právnické osoby s bydlištěm (sídlem) v EU mohou být v EU žalovány pouze u soudů toho členského státu, ve kterém mají své bydliště (sídlo), a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Fyzické a právnické osoby, které nemají bydliště (sídlo) v EU, mohou v ní být žalovány u soudů příslušných podle vnitrostátních předpisů daného členského státu (bez použití Bruselského nařízení), s výjimkou případů, kdy soudy některého jiného členského státu mají výlučnou příslušnost podle Bruselského nařízení (viz pravidlo č. 3).

Pravidlo č. 2 - zvláštní příslušnost (doplňuje pravidlo č. 1): V případech, které uvádí tabulka 1, mohou být fyzické a právnické osoby s bydlištěm (sídlem) v EU žalovány i v jiných členských státech, než kde mají své bydliště (sídlo).

Pravidlo č. 3 - výlučná příslušnost (nahrazuje pravidla č. 1 a 2): Bez ohledu na bydliště (sídlo) je ve věcech, které uvádí tabulka 2, výlučná příslušnost soudů členských států dána místem.

Pravidlo č. 4 - ujednání o příslušnosti (nahrazuje pravidla č. 1 a 2): Strany, z nichž alespoň jedna má bydliště (sídlo) na území členského státu, se mohou dohodnout, že v již existujícím nebo budoucím sporu má příslušnost určitý soud nebo soudy některého členského státu (výslovná dohoda). Výslovnou dohodou o příslušnosti však nelze vyloučit výlučnou příslušnost stanovenou podle pravidla č. 3. Ve věcech týkajících se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv Bruselské nařízení na ochranu slabší smluvní strany stanoví některá další omezení pro výslovné ujednání o příslušnosti. Tím, že se žalovaný dostaví k jednání u soudu, stane se soud k řízení příslušným, i když jím nebyl na základě jiných ustanovení Bruselského nařízení (konkludentní dohoda). To však neplatí v případě, že se žalovaný k tomuto soudu dostavil proto, aby namítal nepříslušnost soudu. Ani konkludentní dohodou o příslušnosti nelze vyloučit výlučnou příslušnost podle pravidla č. 3.

UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ. Rozhodnutí vydaná soudy členských států (rozsudky, usnesení, příkazy, nařízení aj.) mají v jiných členských státech zásadně stejný účinek jako v členském státě, ve kterém byla vydána. Rozhodnutí o určení (např. kdo je vlastníkem ochranné známky) tak vytváří bez dalšího závazné právní účinky jak ve státě, kde bylo vydáno, tak i na území jiných členských států. Jiná rozhodnutí však musejí být v případě neplnění vykonána. Hlavním přínosem Bruselského nařízení je to, že odbourává zvláštní procedury pro dosažení uznání cizího soudního rozhodnutí. Schválení je automatické. Nedojde k němu v zásadě jen tehdy, pokud je v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, nebo nebylo dostatečně chráněno právo na obhajobu strany povinné, či je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím.

Vykonatelné rozhodnutí vydané soudem v jednom členském státě bude v druhém členském státě vykonáno poté, kdy bylo v tomto druhém členském státě na návrh kterékoliv zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Návrh na prohlášení vykonatelnosti se podává u orgánu uvedeného v Bruselském nařízení (např. v České republice je to místně příslušný okresní soud nebo soudní exekutor). Navrhovatel předloží příslušnému orgánu úředně ověřenou kopii a úřední překlad soudního rozhodnutí (bez apostily) a příslušným orgánem vyplněný standardní formulář. Rozhodnutí je posléze automaticky prohlášeno za vykonatelné.

Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti je možné podat opravný prostředek (v České republice se podává u místně příslušného okresního soudu). Soud, u něhož byl tento opravný prostředek podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze tehdy, jestliže by bylo v rozporu s veřejným pořádkem, dostatečně nebylo chráněno právo na obhajobu strany povinné, nebo bylo-li by neslučitelné s dřívějším rozhodnutím. Obdobně jsou vykonatelné též veřejné listiny vykonatelné v členském státu původu (např. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti), soudní smíry a za splnění některých podmínek též předběžná nebo ochranná opatření.

EVROPSKÝ EXEKUČNÍ TITUL A PLATEBNÍ ROZKAZ. Alternativou postupu podle Bruselského nařízení bude od 21. října 2005 tzv. evropský exekuční titul upravený stejnojmenným komunitárním nařízením. To zavádí možnost potvrdit v domácím členském státě určité soudní rozhodnutí jako "evropský exekuční titul". Toto rozhodnutí se pak stává bez dalšího uznaným a vykonatelným v ostatních členských státech. Formální a nenáročné řízení, jež vede k prohlášení vykonatelnosti, proběhne před soudem, který sám dané rozhodnutí vydal. Není tedy zapotřebí schválení vykonatelnosti soudem ve druhém členském státě, čímž se odbourávají s tím spojená zdržení a výdaje. Základním omezením uplatnění tohoto institutu však je to, že jako "evropský exekuční titul" může být prohlášeno jenom rozhodnutí o nesporném nároku.

Další novinkou v oblasti volného pohybu soudních rozhodnutí je návrh nařízení o zavedení řízení pro vydání tzv. evropského platebního rozkazu. Pokud bude návrh přijat, zavede se v členských státech zvláštní soudní řízení, jehož účelem bude vydání evropského platebního rozkazu, obdoby platebního rozkazu upraveného v ustanovení paragrafu 172 a násl. českého občanského soudního řádu. V členských státech by tak existovalo jednotné "expresní" řízení k vymáhání nesporných peněžních nároků, a to jak přeshraničních, tak čistě vnitrostátních. Hlavní výhodou zavedení tohoto řízení by nebylo řízení samé (neboť obdobná řízení již existují ve většině členských států), nýbrž jednotnost tohoto řízení v celé EU (podání stran by měla zásadně podobu jednotných formulářů). Existence jednotného řízení v celé EU by zjednodušila vymáhání peněžních nároků v cizím prostředí a snížilo finanční náklady na právní zastupování v cizím členském státu. Pro vymáhání evropského platebního rozkazu v jiném členském státu by bylo možné nechat si v domácím členském státu evropský platební rozkaz potvrdit jako evropský exekuční titul, či podle Bruselského nařízení žádat v druhém členském státu, aby vydaný evropský platební rozkaz byl prohlášen za vykonatelný.

E05_2751.gif ()

Ambruz & Dark, advokáti

Související