Jste Manažer roku 2005. Můžete poradit politikům tohoto roku, co mají dělat v situaci, kdy akcionáři zvolili do představenstva v rovné míře zastánce dvou protichůdných názorů?

Rozhodovat se dá, pokud akcionáři vědí, co chtějí. Mezi akcionáři a představenstvem však funguje trochu jiný vztah, současná politická situace se k tomu nedá přirovnat. Přesto bych chtěl zdůraznit, že potřebujeme vládu, která dokáže řešit věci racionálně. Průmysl vždy rozhodně dává přednost stabilitě a transparentnosti. Když toto chybí, v krajním případě se může stát, že část průmyslu zemi opustí.

Dal byste přednost velké koalici, nebo vládě opírající se třeba o jeden jediný hlas? Či přechodu na většinový systém a novým volbám?

U silné jednobarevné většiny vždy vzniká velké pokušení jednat zpupně a arogantně. Aby politici odolali takovémuto pokušení, musí mít celá země značnou civilizační úroveň. Domnívám se, že v našich podmínkách je proto prospěšná jakási výchovná rovnováha sil, která ovšem musí být doprovázena uměním kompromisu, schopností uznávat názory partnerů i menšin. Velká koalice by mohla být projevem pragmatického konsenzu a patrně by mohla vést i k potřebné stabilitě. Mnohé otázky, které je dnes třeba řešit, mají totiž spíše technickou povahu, nejde o záležitosti vyhraněně ideologické. Ideologickými se tyto běžné problémy stávají jen kvůli velkému zjednodušení. Obecně tedy dávám přednost širší politické shodě - silné vládě vycházející z vnitřního kompromisu.

Daří se tu Siemensu, bez ohledu na politiku, dobře?

Téměř polovina aktivit Siemensu v nových členských zemích Evropské unie se odehrává právě v České republice. V loňském obchodním roce, který skončil 30. září, jsme dosáhli osmiprocentního růstu na 54 miliard korun celkového obratu. Obdobný růst očekáváme i nadále. Táhne nás zejména vývoz, který se na celkovém obratu podílí již z šedesáti procent, díky čemuž patříme mezi pět největších českých vývozců. Stále tady investujeme. Nedávno jsme například rozšířili závody na výrobu elektromotorů v Mohelnici a Drásově, právě otvíráme nové haly v Trutnově pro společnost Siemens VDO, která je dodavatelem elektrických a elektronických dílů automobilů. Ke všem výrobám jsme připojili také vývoj. Možná je zajímavé, že celá řada nových elektrických motorů značky Siemens byla vyvinuta v Česku, dokonce tady převádíme jejich technickou dokumentaci na palce a podle těchto výkresů se pak motory vyrábějí v zámoří. Obdobně by to mělo být v případě kolejových vozidel, ale zde už narážíme na nedostatek pracovníků. Nicméně česká skupina se postupnými kroky posunula na výkonnostní špici celého koncernu. A ve vztahu k celkovému hrubému domácímu produktu země má Siemens právě v České republice jeden z největších podílů na světě.

V čem vidíte největší klady působení v České republice?

Bezesporu je tu dosud výhodný poměr mezi výkonem a náklady, i když posilování koruny není příznivým vlivem a dá se proti němu bojovat jen tím, že produktivita práce roste ještě rychleji.
Opíráme se o dosavadní velké investice - investovali jsme v České republice již přes dvacet miliard korun. Když to shrneme, jde tedy o kombinaci flexibilní pracovní síly, značných investic a celkově dobré pozice České republiky, a to jak z hlediska logistiky, tak také z pohledu politické stability.

Co by mohlo rozvoj ohrozit?

Problém cítíme tam, kde se nejvíce rozvíjíme, čili v oblasti kompetenčních center, služeb pro zahraničí, pro naši centrálu. Jde kupříkladu o účetnictví, nákup a vývoj. V tom jsme za poslední rok vzrostli o čtyřicet procent a cítíme, že na pracovním trhu již není k dispozici tolik lidí jako před rokem. Vnímáme to i v nejrůznějších výrobách, pochopitelně zejména kolem Prahy. Chybějí nám desítky konstruktérů pro Siemens Kolejová vozidla, těžko však sháníme i pracovníky pro rozšíření výroby v Drásově. Jde přitom nejen o vysokoškolské profese, ale rovněž o dělníky.

Výhled už tedy není příznivý?

Do České republiky přichází mnoho investorů, což je bezpochyby pozitivní, ale ti investoři vyžadují určitý typ pracovní síly. O vhodné lidi začíná být na mnoha místech boj, investiční vlna již v určitých oblastech nejspíš způsobila přehřátí. Jde také o teritoriální nerovnováhu. V některých částech republiky pracovní síla chybí, jinde je dosud výrazná nezaměstnanost, ale nedokážeme vytvořit podmínky k potřebnému přesunu. Hodně závisí na tom, kam nás povede hospodářská politika. Budeme-li mít strukturu pracovních sil takovou, že vyhoví pouze montovnám, vzniknou tu jen montovny. A naopak: vytvoříme-li strukturu takovou, že bude zajímavé přinést sem i vývoj a služby, budeme je tu mít. Hlubokým dojmem na mě zapůsobilo Turecko, kde během čtyř let chtějí zdvojnásobit kapacitu vysokých škol. Ta země se přitom stává, obdobně jako Česká republika, centrem automobilového průmyslu. A teď půjde o to, kde se bude vyrábět a vyvíjet, a kde jen vyrábět.

Nemohly by podniky samy více ovlivňovat, na jaké školy se mladí přihlásí?

Především je to věcí celé společnosti. Nemáme jednotný informační systém, který by rodičům a žákům pomáhal při jejich rozhodování, který by sděloval, kolik bude za pět let chybět inženýrů s určitou specializací, z čehož lze odvodit, jakou může mít perspektivu ten, kdo příslušný obor vystuduje. To lze kvalifikovaně spočítat až v okamžiku, kdy máte sektorové analýzy, jaké dělají třeba Irové. Teprve když máte podrobnou analýzu, čím si bude země vydělávat na život, můžete odvodit požadavky na množství i kvalitu pracovníků. Konkrétnější analýzu vývoje bych potřeboval i pro koncernovou centrálu, pro jednání o alokaci investic. Kapitálem lze totiž v dnešním světě hýbat velmi snadno, suroviny lze vozit po celé planetě. Nejméně jde hýbat s lidmi, a proto je důležité vědět, kolik bude nových absolventů.

Nehrozí, že čím víc absolventů, tím nižší úroveň?

Jsem předseda Fóra průmyslu a vysokých škol. Máme deset let od založení a při té příležitosti jsme se rozhodli uspořádat konferenci, kde by představitelé průmyslu formulovali své požadavky na absolventy. Bude se konat 11. října v Brně v rámci veletrhu Invex. Je třeba definovat požadavky na vědomostní i osobnostní stránku absolventů. Ze škol totiž často přicházejí lidé, kteří se neumějí orientovat v kolektivu. Nemají sociální kompetenci, kterou potřebují, už když mají jen spolupracovat s jinými lidmi, natož když pak sami mají někoho řídit. Potřebujeme lidi, kteří dokážou vyjádřit své myšlenky na mezinárodní úrovni, a to nejen z hlediska samotného jazyka, nýbrž i z hlediska kultury. Jenže vidím řadu mladých lidí, kteří téměř nejsou schopni komunikovat s nikým jiným než se svými vrstevníky. Mnozí studenti se nenaučí vnitřní disciplíně, neumějí řídit ani sebe - a jak mají potom řídit nějakou skupinu. Možnosti vyčerpány nejsou, ale stát by se současným stavem měl zabývat. Cestu k technice a přírodním vědám, a zároveň k většímu sebevědomí i rozhodnosti, komplikuje podle mého názoru třeba i ta skutečnost, že v českých školách se o děti stará málo mužů.

Jsou také lidé, kteří školu dokončili třeba před třiceti lety, a stěžují si nyní na údaj-nou diskriminaci. Mladý šéf chce dynamický kolektiv, pro ně místo nemá.

Ve firmě Siemens tento problém neexistuje, ale často o něm slýchám. Takoví šéfové jsou nerozumní a jejich představy znamenají jisté riziko. Samotný věk nediskvalifikuje. Bohužel je ale také pravdou, že mnozí starší lidé si ponechali pracovní návyky z minulé doby, nemají chuť osvojovat si nové a nové věci. Nejde jen o jednorázové dohnání něčeho, dnes se lidé musí učit trvale. Potom stanovisko některých manažerů není generálním postojem vůči starším, nýbrž výkonnostním hlediskem, kterému je zapotřebí rozumět.

Jenže také není úplná pravda, že se všude pracovalo laxně a všechny výrobky byly špatné. Nepropadáme zbytečnému sebemrskačství?

Jsme malý národ, který se mnohokrát nedokázal ubránit. To ale neznamená, že ve srovnatelných entitách, jako je třeba sportovní tým či podnik, nemůžeme být dobří. Příliš zjednodušující, tendenční výroky zaznívají od lidí, pro které je jednou vše nejlepší na Východě, a potom na Západě. Jenže takhle černobíle svět ve skutečnosti nevypadá. Když jsem před třiceti lety působil v Japonsku, zaznamenal jsem tam novinovou rubriku, která srovnávala nejlepší japonský výrobek s nejlepším světovým. Někdy to vyznívalo pro japonský výrobek málem až krutě, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to mělo formu sebemrskačství. Vždy to byla spíš výzva, že jiní jsou lepší, a pojďme se tedy na ně dotáhnout.

V cizině hodnotí úroveň kvality života a hospodářství České republiky často lépe, než ji hodnotíme sami. Čím je to způsobené?

Podle mého názoru tu chybí pár velkých projektů, k nimž by se lidé mohli s hrdostí hlásit. Lidé jsou hrdí, když se sportovcům podaří dosáhnout nějakého skvělého výsledku, nebo třeba na škodovky, ale potřebovali bychom také nějaké infrastrukturní akce na vysoké úrovni, kde by si pak lidé mohli říct, jak je skvělé, že toto dokázali Češi. Peníze je třeba investovat nejen do vědy a výzkumu, do nabídkové strany, ale také tak, aby vznikala potřebná poptávka. Běží velká vlna veřejných investic budovaných ze strukturálních fondů. Tyto veřejné investice by měly vést poptávku po nejvyspělejších technologiích - tedy po vlacích jezdících 350 km za hodinu, a ne 160 km. Výzkum a vývoj mohlo mobilizovat rozhodnutí zavést satelitní mýto, neboť to je budoucí technologie, kde by se vyvíjely aplikace, na něž bychom pak mohli být pyšní. Přes satelitní navigaci by se přitom daly řešit tisíce věcí. Místo toho padlo rozhodnutí zavést technologii, která je hotová, na které není co vyvíjet. Jenže jen ten, kdo myslí na budoucnost, může mít trvalý úspěch. Zakladatel našeho koncernu, který je po 160 letech úspěšného rozvoje druhým největším elektrokoncernem světa, kdysi řekl: "Za dnešní úspěch neprodám budoucnost!" Když dnes zavádíme včerejší nebo jen současné technologie, není to nejlepší řešení.

A je to jen náš problém?

Je to problém celé Evropy. Siemens spolu s firmou Thyssen vyvinul vlak na mag-netickém polštáři, ale Evropa pro něj nedokázala vytvořit poptávku. Přitom by zároveň chtěla být vpředu ve výzkumu a vývoji, ale takhle to nejde. Produkt, který zemi potáhne dopředu, si nakonec objednali Číňané. To je velký evropský problém. Veřejné investice by měly jít nikoli po nejnižší ceně a současném horizontu, nýbrž by měly umožňovat vzestup špičkových technologií v budoucím horizontu. Je pravda, že čím náročnější jsou veřejné zakázky, tím my, jako technologicky orientovaná firma, máme lepší pozici. Ale zároveň je to nesporně v zájmu celého hospodářství.


Pavel Kafka (57) se narodil ve Znojmě, kam se jeho rodiče, vídeňští Češi, po válce přestěhovali.V roce 1972 ukončil studium na Vysoké škole ekonomické v Praze, obor zahraniční obchod. V le-tech 1973 až 1991 působil na Ministerstvu zahraničních věcí, z toho řadu let v Japonsku, Řecku a v letech 1986 až 1991 jako vedoucí ekonomického oddělení velvyslanectví v Bonnu. Od roku 1992 pracuje u firmy Siemens, od roku 1994 jako generální ředitel Siemens s. r. o. Praha a reprezentant skupiny Siemens v ČR. Od r. 1998 je členem představenstva Hospodářské komory Prahy, v roce 1999 byl jmenován členem správních rad ČVUT Praha a VŠE v Praze, v roce 2002 se stal členem vědecké rady VŠE. Je předsedou Fóra průmyslu a vysokých škol ČR.
Související