Při pohledu na nejnovější údaje ročenky konkurenceschopnosti zemí a regionů pro rok 2006, kterou vydává prestižní švýcarská manažerská škola IMD, nás musí zahřát u srdce. Česko ve srovnání s loňským rokem poskočilo z 36. na 31. pozici. Co se za tím posunem skrývá?

V posledních letech dochází ke skutečnému pokroku v oblasti podpory inovací. Přestalo se jenom mluvit, věci se daly do pohybu. Začalo to přípravou strategických dokumentů a pokračuje aktivním přístupem Rady pro výzkum a vývoj a MPO. Postupně se zlepšuje legislativa.

To je však jen jedna strana mince. Co se odehrálo na úrovni firem?

V mikrosvětě se toho ještě moc nestalo. Opírám se o analýzu, která byla provedena v rámci našeho projektu Bariéry růstu konkurenceschopnosti.

Náš skok v tabulce je tedy převážně důsledkem změn na makroúrovni?

Tahounem jsou zahraniční investice, které přinášejí do země nové technologie, narůstající export i HDP. Většinou jde o makroekonomická data.

Pokud jde o mikro, o potížích v legislativě pro podnikatelské prostředí se ví dlouhodobě. Založení firmy, obstarání finančních prostředků, každý úkon je během na dlouhou trať. A ve vědě je nulová motivace - snad kromě osobní satisfakce - vymýšlet věci, které by dospěly k nějakému tržnímu využití. Nejsou k tomu motivováni ani pracovníci, ani samotné výzkumné ústavy.

Na tom vázne propojení obou oblastí?

Je to otázka různých cílů vědecké obce a podnikatelské sféry. Podnikatelé říkají: Vědci nic užitečného nenabízejí. A vědci na to: Oni po nás nic nechtějí.

Tyto dvě skupiny se naprosto míjejí. Cílem vědce je dnes dobrá publikace. Podnikatele naopak zajímá něco, co už je připraveno na trh, o publikace nestojí.

Jestliže podnikatel podniká špatně, tak skončí. Když vědec špatně bádá nebo špatně píše, obvykle neskončí, ale dostane se do nižších vědeckých kategorií. Snaží se psát publikace, ale vůbec ho nezajímá, jestli to bude mít nějaké uplatnění, protože za to přece není honorován.

Co dělat, aby se tyto mimoběžné cíle protnuly? Nebo se setkají až někde v nekonečnu?

V nekonečnu určitě ne. Ačkoli žádný systém není bez závad, příklady ze světa ukazují, že to fungovat může.

Třeba hodnocení vědecké práce - dnes se projekty posuzují hlavně ex ante, před zahájením bádání. Posuzují se sliby. Kdo líp slíbí, víc dostane. Hodnocení toho, jak to dopadlo, funguje zatím jen částečně. Ale i tak se hlavně počítají publikace, sleduje se, kdo koho jak moc cituje. Požadavky na spolupráci s průmyslem chybějí.

Můžeme si odněkud vzít příklad, jak ex post hodnocení veřejně financovaného výzkumu posílit?

Za nejlepší bývá považován britský systém, tzv. Research Assessment Exercise. Britové do něj dávají mnohem více peněz než my, a proto si mohou dovolit vytvářet grémia, do kterých sezvou nejlepší výzkumníky, experty a úspěšné podnikatele. Sleduje se nejen to, kolik kdo vydal publikací, ale také jak se daří spolupráce s průmyslem, kolik mají studentů, kariéry absolventů, kolik získali peněz ze zahraničí. Je to komplexní hodnocení kvality pracoviště.

Finanční prostředky, které pak instituce dostane, jsou na výsledcích tohoto hodnocení závislé. Instituce na špici dostávají přibližně čtyřikrát více než ty průměrné. A instituce na chvostu nedostanou nic. Radikální přerozdělení prostředků umožňuje koncentrovat veřejnou podporu do špičkových výzkumných pracovišť, do center excelence. Je to válka o veřejné peníze.

A proč se u nás neválčí?

Systém není dopracován. Hodnocení ex post už sice začalo, ale probíhá tak, že pár lidí dělá víceméně bibliografickou analýzu od stolu. Na rozsáhlejší hodnocení nejsou vyčleněny finance, což je při 18 miliardách korun ročně vynakládaných z veřejných prostředků na výzkum pozoruhodné. Pak dochází k hodnotitelským paradoxům, kdy přední výzkumnou organizací ve státě se stane malé okresní muzeum, které dostalo malý grant a vydalo dvě knihy, tudíž je produktivnější. A velké instituce se mu dívají z uctivé vzdálenosti na záda. Je však dobře, že už se to nějak rozběhlo.

Proč k takovým změnám dochází až nyní?

Systém je plný lidí, kteří mají svoje zájmy, pozice a vliv. A jestliže je začnete striktně hodnotit, může se stát, že některé zájmy jsou ohroženy. Rozhodně neplatí, že vědecky nejslabší se rovná vlivově nejslabší.

Můžeme se inspirovat v USA, kde si firmy univerzitní výzkum objednávají?

Chtěl bych vyvrátit mýtus, který se šíří, a sice, že v Americe dělají univerzity výzkum pro průmysl "na zakázku", a z toho pak mají hlavní zdroj peněz.

Například newyorská Columbia University, jedna z nejúspěšnějších, má v chodu zhruba 7000 grantů, z nichž pouhých dvacet bylo realizováno na přímou "objednávku" průmyslu. Jenže to nejsou jediné peníze, které od firem dostanou. Když průmysl ve Spojených státech (a nejen tam) identifikuje skvělé pracoviště, s důvěrou mu na bádání poskytne peníze, protože ví, že se tam urodí zajímavé věci.

Univerzity a výzkumná centra se však nesmí dostat do vleku průmyslu. To by vedlo k degradaci kvality. Nemělo by jít o náhradu badatelského výzkumu orientací na praktické výsledky, ale o doplnění systému něčím, co dosud nefunguje.

U nás je důvěra průmyslu ve vysoké školy či výzkumné instituce na nízké úrovni?

Řekl bych to jinak. Silný průmysl u nás má většinou zahraniční vlastníky, kteří dávají přednost realizaci výsledků vlastního výzkumu. Do ČR dovezou vlastní know-how. Náš výzkum využívají jen jako servisní službu pro nižší cíle.

Čest výjimkám. Škoda Auto, kterou vlastní Volkswagen, zvyšuje kapacitu výzkumu na 1500 lidí a založila vlastní vysokou školu. Firma Siemens odměňuje mladé vědce a spolupracuje s regionálními univerzitami. Existuje také spolupráce "českého" průmyslu s ČVÚT, s Akademií věd, ale jen v omezené míře. Možná na tom nejsou podniky ekonomicky tak dobře, aby se dalo hovořit o masivním financování české vědy.

Co se dá udělat pro to, aby firmy, ať už se zahraničními nebo českými vlastníky, více spolupracovaly s vysokými školami? A aby zahraniční firmy měly zájem "platit" české výzkumníky? Těžko je donutíme nějak direktivně.

Rovnice je poměrně prostá. Je třeba vzbudit jejich zájem a přesvědčení, že právě u nás je excelentní kvalita, kterou potřebují.

Musíme být připraveni. Továrnu postavíte přes noc, ale výzkumníky nikoli.

Na jaké bariéry narážejí podniky v inovativním podnikání?

Můžeme si tu otázku položit i jinak. Proč jsou místo inovací, které jsou drahé, nuceni dělat imitace, které jsou levnější? Prosadit výrobek se zásadní inovací, třeba i za zvýšenou cenu, na trh, to vyžaduje silnou firmu. Naše podkapitalizované firmy to obvykle nedokážou. Hlavní bariéry jsou tedy finanční, náklady na výzkum a vývoj, na výrobu prototypu, na dotažení výsledného produktu.

Potýkají se se stejnými problémy i v zahraničí?

V řadě zemí existují programy, které inovativním firmám pomáhají, např. SMART ve Velké Británii. Pokud podnik potřebuje inovaci, pozve si speciálního konzultanta. Ten zanalyzuje situaci ve firmě a navrhne další poradce, kteří pomohou se zpracováním projektu a žádosti o grant, aby měl projekt šanci uspět. Stát hradí z veřejných výdajů tři čtvrtiny nákladů spojených s přípravou projektové žádosti.

Britské ministerstvo průmyslu a obchodu pak během deseti dnů rozhodne, jestli grant udělí nebo ne.

Součástí programu jsou i tzv. mikroprojekty se spodní hranicí podpory ve výši 2500 liber. Je to ideální třeba v případě firmičky dvou nadšenců, kteří potřebují svůj projekt dovyvinout nebo postavit prototyp. Sami peníze dohromady nedají. Stát jim pomůže a v budoucnu se mu to bohatě vrátí.

Když jde takový podnikatel se žádostí o tak malou finanční částku na veřejnost, všude ho slušně vypoklonkují, ať už se jedná o fond rizikového kapitálu či business angels. Stát umí pomocí programu SMART vyplnit ty niky, které komerčně orientované poskytovatele nezajímají.

Podobně koncipovaná nabídka zatím v Česku chybí.

A banky o malé projekty nemají zájem?

Pro ně jsou příliš rizikové a příliš různorodé. Bankéři by přivítali státní záruční program, aby měli své peníze jisté. Je tu sice ČMZRB, která poskytuje záruky, finanční objemy programů jsou ale nedostatečné. Banky o sektor malých a středních podniků dosud nejevily příliš velký zájem, ale některé z nich už své stanovisko přehodnocují.

Co třeba rizikový kapitál?

Asi pětina všech evropských investic rizikového kapitálu do začínajících technologických firem se uskutečňuje ve Velké Británii. Mají speciální fond, který ze 30 % naplňují národní veřejné peníze a dalších 19 % jde z Evropské investiční banky (EIB). Státní peníze pak přitáhnou významné banky, penzijní fondy a privátní investory.

U nás nic podobného neexistuje?

MPO návrh společného investičního fondu připravovalo. Jednání s EIB se však zadrhla na příliš nízké dolní hranici investic.

Naši podnikatelé navíc váhají do firmy někoho pustit. Nesní o tom, že svou firmu vybudují a prodají, ale chtějí založit tradici, rodinné stříbro. Proto dávají přednost půjčkám nebo vstupu strategického investora.

A pokud jde o hi-tech sektor, naši správci fondů rizikového kapitálu se ho bojí. Říkají, že u nás je ještě rizikovější než rizikový, že tomu nerozumějí, trh je malý, hi-tech firem požehnaně. Kdo ví, jestli se trefí zrovna do té, která vydělá.

Proč si tuto stejnou otázku nepokládají v Británii nebo v Americe?

Když to značně odlehčím, došlo ke genetické rafinaci. Ti, kdo umějí a chtějí riskovat, odjeli do Ameriky a Evropa zůstala s konzervativnějším přístupem. Neplatí to však jen pro rizikové financování.

Co se stane, když u nás někdo zkrachuje? Je to bráno jako osobní neúspěch, člověk se za to tak trochu stydí. Naproti tomu v USA je neúspěch podnikatelského záměru zcela běžná věc, nebere se to jako osobní pohana. Společnost je volnější, proto tam rizikový kapitál tak kvete. Kromě toho je tam daleko větší množství firem, silnějších a s velkým inovačním potenciálem.

Odkud by měl přijít impuls, aby se tu rizikový kapitál uplatnil ve větší míře?

Největší překážkou jsou daně. Peníze vložené do fondu rizikového kapitálu jsou z pohledu investora zdaněny třikrát. Nejprve na úrovni firmy (její zisk), pak na úrovni fondu a do třetice na úrovni investora, když si je z fondu chce vybrat.

Je třeba také pohnout se sektorem "podnikatelských andělů". Jsou to bohatí lidé, kteří rozumí svému oboru. Investují však jen v případě syndikovaných investic, na které se složí třeba deset takových andělů. Musí o sobě navzájem vědět. Ale k tomu je třeba vybudovat sítě, které u nás zatím chybějí. Psali jsme o tom v naší studii o bariérách konkurenceschopnosti a v nových programech MPO se už hledají řešení.

A co nápady, mozky?

Dobrým příkladem podpory vzniku inovativních firem z ničeho je nizozemský program TOP. Soustřeďuje se na spin-off firmy zakládané většinou absolventy univerzit. Byl spuštěn před více než dvaceti lety na Twente Universiteit v Nizozemí, tenkrát jako reakce na kolaps místního textilního průmyslu. Padlo rozhodnutí, že na zelené louce vznikne univerzita, která si dala do štítu, že bude univerzitou podnikatelskou. Dnes má vynikající vědeckou úroveň, spoluvlastní podnikatelský inkubátor, má podíly v přilehlém vědecko-technologickém parku a je akcionářem fondu rizikového kapitálu. Je strukturovaná tak, že kdybychom jen opsali některé její principy a pokusili se je aplikovat v mírně modifikované podobě na některou českou univerzitu, tak by to podle mě fungovalo.

Program TOP poskytuje předinkubátorové prostředí pro absolventa, který si není svým záměrem úplně jist. Po dobu jednoho roku může využívat laboratoře, kanceláře, infrastrukturu, komunikační techniku, počítače na univerzitě. Univerzita dostane grant od státu. Po roce činnosti se program zhodnotí a začínající podnikatel může přejít do podnikatelského inkubátoru, kde už začíná natvrdo. Důkazem úspěšné realizace jsou stovky společností založených na univerzitě.

Brání u nás vzniku něčeho podobného komplikovaná legislativa, nebo neochota univerzitních vedení?

Pro univerzitu by to nemělo být nijak komplikované. Stačí, aby pro studenty postavila potřebné prostory, takříkajíc stan, třeba i se státní podporou, ale nemusí být v tom stanu nutně s nimi. Když dostane státní podporu, nic ji to prakticky nestojí a vynaložené úsilí se vrátí. Univerzity by s tím mohly začít už dnes.

Sebelépe napsaný podpůrný program však nefunguje, když není zasazen do funkčního systému. To je, jako když lijete do cedníku vodu.


Karel Klusáček (59)
rozhovor20.gifŘeditel Technologického centra Akademie věd ČR, vystudoval VŠCHT, obor chemická technologie. Na Sheffield Hallam University získal titul MBA. Výzkumem se zabýval v Ústavu chemických procesů AV. Věnuje se transferu technologií a strategickým studiím. Působí jako expert UNIDO pro technologický foresight, vědecké parky a podnikatelské inkubátory, je delegátem ČR v Evropském výboru pro vědu a technický výzkum (CREST).
Související