Začátkem školního roku proběhla na vysokých školách malá revoluce. Od září je totiž příspěvek na ubytování vyplácen přímo studentovi na ruku místo toho, aby byla vysokým školám nebo jejich účelovým zařízením poskytována dotace na lůžko. A tak zatímco v uplynulých letech se o místa na kolejích sváděl neúprosný souboj a zdaleka se nedostávalo na všechny zájemce, dnes některá ubytovací zařízení zejí prázdnotou. Studenti mají svobodu volby a mnozí z nich preferují před bydlením na kolejích podnájem u bytné.

Třináct tisíc studentů našlo pod vánočním stromečkem další dárek. Den před Štědrým večerem totiž prezident Václav Klaus podepsal senátní návrh zákona, který přiznává nárok na sociální stipendium studentům z rodin, jejichž příjem nepřesahuje 1,1násobek životního minima. Pro studenta to znamená příspěvek ve výši zhruba 1600 korun měsíčně z rozpočtové kapitoly ministerstva školství.

To jsou jen dva nesmělé krůčky k reformě, kterou české vysoké školství, i podle doporučení mezinárodních institucí, potřebuje jako sůl. Dají se shrnout slovy - podpořit studenty z nízkopříjmových skupin vhodnými dávkami nebo půjčkami a zároveň je více zainteresovat na studiu.

PROBLÉMY, které trápí náš vysokoškolský sektor, jsou dlouhodobě známé. Podle Světové banky je v zemích OECD vynakládáno na vzdělávání v průměru 1,37 % HDP, zatímco v Česku tato částka dosahuje jen 0,88 % HDP, tedy méně než dvou třetin této hodnoty (viz graf č. 1).

E06_0112.gif ()


Přestože jsou veřejné prostředky v Česku poskytovány velice skromně, nejsou mnohdy rozdělovány efektivně. Začíná převládat názor, že chybí správná motivace, jakou by třeba mohl představovat systém studentského spolufinancování.

"Náš současný model financování je naprosto nepřijatelný, protože není dynamický, stagnuje a navíc vede k reprodukci nerovností," tvrdí Petr Matějů, vedoucí týmu Institutu pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), který se reformou vysokého školství dlouhodobě zabývá. A statistiky mu dávají za pravdu.

Nelze však popřít, že počet studentů na českých vysokých školách neustále roste a podle nejnovějších údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání se už přehoupl přes tři sta tisíc. Stále je to však méně, než je běžné v jiných unijních zemích. Podle údajů Světové banky dosahuje průměr Evropské unie téměř šedesáti procent, zatímco u nás studuje v nějaké formě terciárního vzdělávání jen 36 procent z příslušné věkové skupiny. Z nových členských zemí má nižší procento jen Slovensko.

Stejný zdroj prozrazuje, že v populaci mezi 25 a 64 lety má vysokoškolské vzdělání jen 12 procent osob. V některých zemích staré patnáctky dosahuje tento podíl i více než třetinu a v nových členských zemích EU je průměr 16 procent.

Podstatu nutných reforem lze popsat snadno zapamatovatelným sloganem, že ze studentů by se měli stát klienti vysokoškolských institucí. A právě tomu se brání vedení většiny vysokých škol. Současný model je pro ně velmi pohodlný, protože je nikdo a nic netlačí na zlepšení přístupů ve výuce. Pokud by byl student finančně zainteresován, začal by se důrazněji zajímat o to, kdo ho učí, co ho učí a jak ho to učí.

POKUSŮ O REFORMU financování vysokého školství jsme zažili za posledních patnáct let více. Již počátkem devadesátých let se objevil návrh, který finanční spoluúčast studentů navrhoval. Jeho autoři se inspirovali australským modelem kombinujícím odložené školné a půjčky sociálního charakteru pro studenty z nemajetných rodin.

Tehdejší návrh však nepřipouštěl diferencované školné na rozdílných vysokých školách. Všechny školy by je vybíraly ve výši jedné pětiny průměrného normativu stanoveného ministerstvem školství. Snad ze strachu před tím, že by se stát vyvázal z financování vysokého školství a vše by přenesl na bedra studentů či jejich rodičů, návrh nedoputoval ani před Poslaneckou sněmovnu.

A tak zatímco vysoké školy formálně požívají velice širokou autonomii, jejich závislost na penězích ze státního rozpočtu je stále rozhodující.

Poslední reformní návrh vzešel z pera senátora a bývalého rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky a jeho kolegy Václava Roubíčka. Maximální školné mělo odpovídat asi osmi tisícům korunám ročně. Na rozdíl od předchozích návrhů však nebyly nabízeny žádné finanční kompenzace pro méně majetné studenty, a tak Poslanecká sněmovna návrh zamítla právě před rokem již v prvním čtení.

A v tom právě tkví podle Petra Matějů jádro pudla. Jakákoliv finanční zainteresovanost studentů musí být vždy doprovázena vhodně nastavenými půjčkami. Jen tak lze opravdu otevřít brány vysokých škol všem studentům. "Nemůžeme zavádět školné bez toho, aniž bychom vytvořili další dva pilíře. Tedy půjčky a granty pro studenty, kteří se rozhodnou, že se budou o studium ucházet bez podpory rodičů, nebo jejichž rodiče na to prostě nemají. Je potřeba osvobodit studenta od závislosti na jeho sociálním původu," říká Petr Matějů, který jeden ze svých návrhů na reformu vysokého školství předkládal ještě jako poslanec.

Připouští, že se jeho tým inspiroval především ve Velké Británii. Model pak upravil do specificky českých podmínek, například vzhledem k nižší koupěschopnosti.

E06_0113.gif ()



PŘÍKLAD Z BRITSKÝCH OSTROVŮ. "Náš systém je velmi progresivní," říká profesor Nicholas Barr z London School of Economics. Ve Velké Británii právě vstupuje v platnost nový vysokoškolský zákon, který místo školného placeného předem zavádí odložené školné. Blairova labouristická vláda realizuje tento systém po 12 letech přesvědčování. Maximální výše školného se však ztrojnásobila na tři tisíce liber.

"Předchozí systém spotřeboval příliš mnoho veřejných zdrojů a měli z něj výhodu hlavně studenti ze střední třídy. Je mnohem lepší uplatnit odložené platby a využít peníze, které tak získáme navíc, na zvyšování kvality výuky a na cílenou pomoc pro studenty z chudších poměrů," prohlašuje profesor Barr.

V britském systému bude školné krýt zhruba čtvrtinu výdajů na výuku.

"Většina evropských vlád se dnes bojí všeho, co souvisí s poplatky za studium. Ve skutečnosti se dá očekávat pozitivní politický dopad těchto kroků, i když na to mnozí politici dosud nepřišli," tvrdí Barr.

"Inspirujeme se v Austrálii a Kanadě, kde sice ještě nemají systém odloženého školného, ale funguje jim systém sociální pomoci, a tak mají jednu z nejnižších nerovností v přístupu ke vzdělání v OECD," říká Matějů. U nás jde přes studenta asi 7 % do školství, zatímco v Kanadě dosahuje tato hodnota téměř 40 %.

BEZ ŠKOLNÉHO TO NEFUNGUJE. Půjčky - podobně jako státní podpora přímo pro studenta - zatraktivní studium, a tak se zřejmě rozhodne studovat více lidí. Ve stejné chvíli je však třeba zvýšit odpovědnost studentů za volbu oboru. Proč však zavádět pouze tyto dva sociální pilíře, aniž bychom zavedli školné? Chceme se dostat do slepé uličky? Stát nebude schopen zvýšenou poptávku zaplatit.

Ministerstvo školství loni předložilo aktualizovanou koncepci reformy vysokého školství, ve které počítá s 330 tisíci studenty v roce 2010. Bez dodatečných zdrojů financování to však budou mít vysoké školy velmi těžké. Průměrná dotace na jednoho studenta totiž dlouhodobě stagnuje kolem 30 tisíc korun za rok.

BARIÉRU VSTUPU na vysokou školu představují i vedlejší náklady. Dnes neexistuje žádný systém půjček, který by řešil sociální situaci studentů.

I proto je sociální bariéra vstupu na vysokou školu tak vysoká. Jak vyplývá z mezinárodního výzkumu vzdělanosti SIALS, šance dětí z dělnických rodin studovat na vysoké škole jsou u nás téměř čtyřiapůlkrát nižší než u dětí odborníků. Ve Spojených státech je rozdíl jen poloviční.

Současný model je nespravedlivý ještě v jednom ohledu. Z výzkumu odborníků ISEA vyplývá, že sociální struktura studentů hlásících se na soukromé vysoké školy je zhruba stejná jako u zájemců o školy veřejné. Avšak vzhledem k tomu, že veřejné vysoké školy jsou uzavřené, děti z nejnižších sociálních vrstev často nemají jinou možnost, než nastoupit na soukromou školu.

"Na soukromých školách jsou ti, kteří na veřejných školách několikrát neuspěli. Soukromé školy jsou druhou šancí, která ale znamená, že ty budeš platit plné náklady a tvoji rodiče budou platit vzdělání těm, kteří to štěstí měli," říká Petr Matějů.

Děti ze sociálně slabších vrstev pak kumulují nevýhody. Ze soutěže o lepší školy je vyřadilo prostředí - menší dostupnost knih a studijních příležitostí, což je dáno i tím, že jejich rodiče častěji vyšší vzdělání nemají. Pokud se na nějakou školu dostanou, je soukromá a musí si pak hradit veškeré náklady spojené se vzdělávací službou. A hradí je dvakrát, protože jejich rodiče navíc financují i studium těch bohatých ze svých daní.

Související