Zahraničním firmám, které k nám přesouvají část produkce, nejde v prvé řadě o ovládnutí zdejšího trhu, ani o to, aby se přiblížily k hlavním odběratelům. Chtějí tady co nejlevněji vyrobit. Souhrnná statistika o tomto typu investic ze zahraničí neexistuje. "Řada investorů nechce svůj investiční motiv jakkoli komentovat," vysvětlují představitelé agentury na podporu investic CzechInvest. Jde totiž o citlivou záležitost. Taková investice znamená rušení desítek, stovek pracovních míst v západních zemích, nezřídka i zavření celých závodů. Německý kancléř Gerhard Schröder, jehož politickou bilanci kazí nezaměstnanost, by se možná divil, kam mu místa utekla.

Z jednotlivých příkladů lze usuzovat, že do České republiky přicházejí společnosti z nejrůznějších průmyslových odvětví. Zpravidla jde o výrobu náročnou hlavně na lidskou práci, kvalifikovanou i nekvalifikovanou, méně na suroviny.

Potěšitelné je, že přibývá také firem, které do České republiky soustřeďují část svých vývojových kapacit. Jednou z nich je třeba společnost Logica, která do Prahy přesunula z Finska vývojový tým. Vyvíjí u nás technologie pro mobilní telefony.

Pro některé firmy však bylo působení v Česku jen epizodou. Po třech letech se od nás stahuje americká JPM, výrobce kabelů pro telekomunikace a počítače. Z Bělé nad Radbuzou, kam přesunula svou výrobu z USA a kde měla svůj jediný závod v Evropě (loni vyráběl desetinu produkce celého koncernu), ji vyhnala odvětvová krize. Dlouhého trvání neměla ani továrna společnosti Bauer, která chtěla ve Žďáru nad Sázavou vyrábět sportovní obuv. Ze západní Evropy se později přesunula přes Českou republiku do levnější Asie.

Následující příklady ukazují firmy, jimž se přesun do ČR zatím vyplácí.

Pelzer

Díly z Česka i pro BMW

Zkušenosti s převodem výroby ze zahraničí, zejména z Německa, má komanditní společnost HP Pelzer, dodavatel koberců a dalších výrobků snižujících hladinu hluku v motorovém prostoru i v interiéru aut. V ČR zaměstnává asi 800 zaměstnanců ve čtyřech závodech. První byl založen v roce 1991 v Plzni a dodává akustické výrobky na bázi PUR pěny. Druhý funguje od roku 1994 v mladoboleslavském areálu Škody a jeho hlavní činností je tvarování koberců. Třetí vznikl v roce 1996 převzetím žatecké firmy Mitop a je centrem výroby dílů na bázi vliesu (netkané textilie) a těžké fólie. Před dvěma lety byla v Plzni vybudována jako čtvrtý závod nástrojárna.

Německou mateřskou firmu založil Helmut Pelzer ve Wittenu v roce 1969. Nyní zaměstnává asi 4000 lidí ve 34 závodech. "Česká pobočka si vybudovala dobré jméno v rámci celé skupiny. Koncem loňského roku jsme převzali výrobu krytu zavazadlového prostoru pro Audi A4 a motorové izolace pro VW Golf a Passat. K zákazníkům patří i DaimlerChrysler a Seat. Chystáme se převzít další výroby zejména pro BMW a Ford," sdělil Ekonomu prokurista Václav Bláha. "Pro Škodu dodáváme izolace octavií a fabií. Nyní probíhají jednání o následnících vozů na bázi podvozku A5, a to ve Škodě i v koncernu VW," dodal.

Společnost chce oslovit i vedení firem Toyota a PSA, které budují novou automobilku v Kolíně. Zkušenosti ze spolupráce s japonskými odběrateli již získala, neboť dodává díly do maďarského závodu Suzuki.

Vishay

Mzdové vábení

Na ČR, jako na jedinou středoevropskou zemi, vsadil americký Vishay Intertechnology před deseti lety. Byli ale opatrní. Žádné investice na zelené louce jako japonští konkurenti. Spojili se s několika bývalými zaměstnanci Tesly a pro začátek si v Přešticích u Plzně pronajali budovu bývalého podniku služeb. Na jaře 1992 v ní začali, převážně ručně, vyrábět drátové odpory. V současnosti už u nás mají Američané pět výrobních závodů s 1450 zaměstnanci. Zastřešující Vishay Electronic, s. r. o., měla loni obrat 1,2 miliardy korun.

Z DRUHÉ STRANY HRANICE přivážejí práci avie plné milionů titěrných polotovarů. Ty se u nás opracují na hotový výrobek za několik korun a zase putují zpět. "Úkolem závodů v Přešticích, Blatné, Prachaticích, Volarech a Dolním Rychnově u Sokolova je co nejlevněji vyrobit," říká Jiří Velkoborský, ředitel Vishay Electronic. O prodej se starají mateřské firmy na Západě, které také výrobu v jednotlivých závodech přímo řídí.

Světová jednička přesouvá do ČR produkci svých elektronických součástek hlavně z Německa (Selb, Freyung, Landshut), Francie a ze Spojených států. Zpočátku šlo hlavně o speciální odpory náročnější na lidskou práci, nyní jde o komponenty pro nejširší použití vyráběné převážně strojově. Důvod ale zůstává - snaha ušetřit na mzdách. "V prvních letech byla hodinová práce českého dělníka dokonce desetkrát nižší než v Německu, nyní je zhruba pětinová," vysvětluje Velkoborský. Zaměstnanci, z 80 procent dělníci, pobírají v průměru 14 400 korun.

MZDOVÝ POLŠTÁŘ časem slehne a Vishay zřejmě půjde dál na východ. "Co pak?" ptáme se v rozlehlém sokolovském provozu na keramické kondenzátory a vrstvové odpory. "Snažíme se nezapomenout ruštinu," žertem odpovídá šéf závodu Miroslav Tlamka. Ale je přesvědčen, že ještě nějakou dobu potrvá, než se mzdová úroveň u nás vyrovná německé. V příštích pěti letech proto podobné rozhodnutí od svých šéfů rozhodně neočekávají. Už kvůli dvěma miliardám korun, které u nás Vishay zatím investoval.

Expanze navíc pokračuje. V Plzni loni vyrostl centrální sklad, během letošního roku se má v Dolním Rychnově rozšířit produkce keramických kondenzátorů a do Blatné se přesouvá část závodu z Francie. Do ČR chce Vishay umístit i některé vývojové operace. První vlaštovkou je sokolovské pracoviště na zkoušení povrchových úprav.

České subdodavatele Vishay nevyužívá. Výjimkou jsou porcelánová tělíska od západočeské porcelánky, jež má německého majitele. S tím, že by Vishay z Francie nebo Německa dočista zmizel, se sice podle ředitele Velkoborského nepočítá, ale některé závody už byly v těchto zemích uzavřeny.

Společnost Vishay vznikla v USA v roce 1962 z iniciativy dvacetiletého fyzika Felixe Zandmana. Pojmenoval ji po rodné vesnici svých litevských předků, kteří nepřežili holocaust, a dodnes ji řídí. Skupováním konkurentů se Vishay vypracoval na největšího světového výrobce pasivních elektronických součástek (např. odpory, potenciometry). Před pěti lety se vrhl i na aktivní komponenty (diody, usměrňovače atd.). Vedle USA a Evropy začal koncem 90. let vyrábět také v Asii. Roční tržby se celosvětově pohybují kolem dvou miliard dolarů. Odběrateli jsou největší koncerny z oboru telekomunikací, informačních technologií, zbrojního průmyslu (AT & T, Motorola, Nokia, Northern Telecom, Raytheon, Lockheed Martin apod.).

PŘESUN NENÍ BEZ POTÍŽÍ. Rozhodne-li se mateřská firma k nám určitý závod či jeho část přesunout, pak i "s chlupama", třeba včetně starých amerických strojů nastavených na jiné napětí. Může se pak stát i to, jako právě v případě Sokolova, že v jednom závodě se na jeden výrobek objeví dvě různé technologie - dokonalejší z Německa, jednoduchá z USA. České vedení věří, že časem se podaří vybrat tu nejlepší variantu a technologie sjednotit. Zatím ale musí vyrábět na obou. A přinejmenším stejně produktivně jako v jejich předchozím působišti. S tím je další potíž: Stejné stroje samy stejnou produktivitu nezajistí. Záleží na zkušenosti lidí. "V Německu si dělníci know-how pěstovali přes dvacet let, nemohou se divit, že to u nás nejde hned se stejnými výsledky," říká šéf závodu Tlamka na adresu svých německých šéfů. Nehledě na to, že německý dělník, který je ve výpovědi, zrovna nejásá, má-li zaučit českého kolegu, který mu de facto bere práci.

Ze 14 500 pracovníků, které v České republice firma zaměstnává, je zhruba 70 procent žen. Vyučených nebo jen zaučených. Závody Vishay umístil do menších míst jižních a západních Čech, které pracovními příležitostmi zrovna neoplývají, takže problém s náborem v zásadě nemá. "Hůř se obsazují jen některé kvalifikované posty," poznamenává ředitel Velkoborský. Výjimkou byl rok 2000, kdy bylo tolik zakázek, že musel najímat zahraniční dělníky.

V Prachaticích, kde zkrachoval závod vimperského Šumavanu, je Vishay s pěti sty místy vůbec největším zaměstnavatelem ve městě. Kvůli složité technologii tu jako v jediném c z pětice závodů běží výroba pod vedením techniků z mateřského závodu z francouzské Nice. Kde je to možné, pracují zaměstnanci v úkole. "Pořád tlačíme na produktivitu práce," podotýká vedoucí závodu Tlamka. Finančně se snaží pracovníky motivovat, aby méně marodili a své soukromé záležitosti (návštěvu úřadů apod.) vyřizovali mimo pracovní dobu. Chybí-li v měsíci míň než pět hodin, dostanou do prémií 700 korun navíc. Zlepšení se dostavilo, nemocnost klesla z 20 k 11 procentům.

Rozmach českých závodů loni přibrzdila globální krize informačních technologií. Ta dokonce loni přinutila firmu propustit v Česku 150 zaměstnanců. Obrat v téže době klesl asi o 130 milionů. Letošek má být ve znamení stagnace. Oživení firma čeká nejdříve ve druhém letošním pololetí.

Schoeller

Litvínov poráží Düren

Původně k nám chtěla firma Schoeller umístit jen část produkce přízí z Německa. Výsledky přádelny však předčily očekávání a po sedmi letech se chystají přesunout do Litvínova většinu výroby.

"Není jiná cesta. Vysoké náklady nás ženou z Německa," říká Leopold Schoeller, spolumajitel stejnojmenné společnosti. Srovnání závodů v Dürenu, kde se část produkce ještě udržela, a v Litvínově hovoří jasně. "U levných přízí není rozdíl tak markantní, ale nejnáročnější druhy vyrábíme v Litvínově o 55 procent levněji než doma. Rozdíl v ceně na jednotku produkce je přes jedno euro," vysvětluje potomek německé textilácké dynastie.

PŘI ROZHODOVÁNÍ, kam umístit část výroby bavlněných přízí z Dürenu, nebyly přitom Čechy favoritem. Aby ušetřil na nákladech a obstál v konkurenci, uvažoval německý továrník počátkem 90. let, že další závod zřídí nejspíš ve východním Německu. Ve hře bylo i Maďarsko. Dřívější neuvážená investice v Brazílii jej poučila. Fabrika musí být v zemi s vyspělou průmyslovou kulturou a vzdálená méně než pět hodin jízdy.

K rozhodnutí jít do České republiky nakonec přispěly zkušenosti německého zákazníka, textilky Amann. Ta koupila dvě niťárny benešovského Benaru. V roce 1994 se rodinná firma Schoeller stala spolupodílníkem upadající litvínovské přádelny, která patřila rovněž Benaru. Společné podnikání však přineslo ztráty a rozčarování obou partnerů. Po dvou letech se rozešli. Schoeller přádelnu koupil a postupně přeměnil na špičkové pracoviště. V areálu, jehož budovy jsou jednotně laděny do tří odstínů pastelových barev (málo platné, šéfuje tu žena), nyní německá textilka vyrábí 65 procent své produkce. Postupně se sem má přesunout veškerá německá výroba určená pro světový trh. Leopold Schoeller bude v Čechách trávit více času. Proto si staví poblíž Litvínova dům.

PRODĚLEČNÉ ZAČÁTKY Schoellera v mnohém poučily. "Chce-li firma na přesunu ušetřit, a tím pádem i vydělat co nejvíc, musí do příhodných zemí umisťovat nikoliv levnou, ale nejdražší, nejnáročnější produkci," zdůrazňuje. Do zchátralých a částečně opuštěných hal postupně investoval 50 milionů eur a provozy vybavil nejmodernější spřádací technologií. Ukázalo se však, že většina pracovníků starších pětačtyřiceti let nedokáže stroje obsluhovat. "Technika poskočila o pět generací, ale lidé nebyli na takový skok připraveni," zdůvodňuje následné personální zemětřesení L. Schoeller. Začali tedy s mladými, a to i na vedoucích místech. "Důležitější byl přístup než zkušenosti," podotýká.

Přádelna nabrala díky novým technologiím a dostatku zakázek za posledních pět let druhý dech. Zvedla obrat z 30 milionů marek skoro na trojnásobek, produkci přízí zvýšila téměř čtyřnásobně na loňských 15 tisíc tun. Produktivitou práce, která se v posledních čtyřech letech zvedla na dvacetinásobek, se Litvínov vyšvihl na úroveň německého závodu. Počet zaměstnanců totiž stoupl jen o třetinu, na 600 pracovníků. Podle Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu ČR jde o jeden z nejproduktivnějších textilních provozů u nás.

Firmu řídí Češi, jen výrobě šéfuje Němec. Z 90 procent míří produkce na vývoz. Hlavními odběrateli jsou sesterské společnosti v Německu, Francii, USA a ve Španělsku. Společnost předpokládá, že strmý růst se nezastaví ani v příštích dvou letech. "Pořád máme v litvínovském areálu 10 tisíc čtverečních metrů nevyužitých," naznačuje Schoeller osud závodu v Porýní-Westfálsku. Ten už zeštíhlel na 250 zaměstnanců a bude krýt speciální zakázky jen pro úzký okruh vybraných zákazníků.

PODNIKY V NĚMECKU to nemají podle Schoellera lehké. "S růstem především mzdových nákladů se konkurenceschopnost německého provozu den ode dne snižuje," tvrdí. Česko je podle něho rozumná varianta, která dává šanci v silné konkurenci přežít. Průměrné celkové náklady na hodinu práce dělníka jsou v Dürenu pětkrát vyšší než v Litvínově, kde hrubá mzda dosahuje 13 500 korun. "Problém není v tom, že by byl český zaměstnanec moc levný, německý je příliš drahý," komentuje rozdíl. Náklady na pracovní sílu ovšem nejsou jediným důvodem. Ostatně moderní přádelna už na levné síle nestojí, jak přesvědčí pohled do haly, kde se v řadách automatů ztrácí pár žen, které zapřádají pramen bavlny - pak už ho mají v parádě stroje.

Za odrazující označuje Schoeller německé daňové předpisy, kdy jeho firma odvádí 55 % svých příjmů. Za zkostnatělou považuje pracovněprávní legislativu. Trnem v oku mu jsou i vlivné odbory. "Ač nereprezentují mínění všech pracovníků, pokud se postaví proti vlastníkovi, nic s tím nezmůže. Leda tak přestat podnikat," glosuje. Kritikou nešetří ani na adresu německých úřadů. Zatímco na povolení postavit automatizovaný sklad musel v Německu čekat dva a půl roku, u nás stačily tři měsíce. Ač jsou ekologické normy v obou zemích přibližně shodné, v jeho domovině by firma nedostala od úřadů povolení postavit přádelnu v těsné blízkosti města. "Nejde o normy, ty se musí splnit všude. Rozhoduje ochota úředníků neklást další překážky," říká průmyslník.

DÍKY LITVÍNOVU se firmě daří a Leopold Schoeller neskrývá spokojenost. "S denním výkonem 3,5 milionu kilometrů příze patříme mezi největší evropské přádelny bavlny. Naší výhodou je, že jsme jediní v západní Evropě, kdo vyrábí přes 60 procent produkce v nákladově přijatelné oblasti," říká na adresu svých hlavních konkurentů - italské Franzoni nebo řecké textilky Naossa. Teď ale jde o to, jak překotný rozvoj uřídit a vyrobené množství výhodně prodat. "Jsme takové hutě textilního průmyslu a potřebujeme se přiblížit finálnímu zákazníkovi," zdůrazňuje Eva Koudelková, jednatelka komanditní společnosti Schoeller Litvínov. Pokud bude Schoeller v příštích letech v ČR investovat, tak zřejmě do koupě tkalcovny. Přádelna si kolem sebe musí vytvořit nové vazby. Nevystačí jen s již zmíněným výrobcem nití, firmou Amann, která působí v Chřibské. Za ní přicházejí další potenciální odběratelé, například Setex.

JIŘINA SHRBENÁ, PETR KORBEL

Související