Srdce temnoty

Právě v týdnu, kdy vrcholila předvolební kampaň, jsem byl uzavřen v rámci terapie tmou v komoře bez přístupu světla a jakýchkoli zvuků zvenčí. Bylo mi to nabídnuto sice už před dvěma lety, ale my jungiáni víme, že každá náhoda je jenom špatně pochopená nutnost. Zvědavý jsem byl, ale že mě tam čeká jeden z nejzásadnějších zážitků celého mého života, jsem přece jenom neočekával. I závěr celé akce byl impozantní: když jsem vyšel a trochu si zvykl na světlo, představovala snídaně v lázeňském baru s přepestrými lahvemi, nezvyklými zvuky a spoustou jiných lidí zážitek srovnatelný exotičností a cizostí řekněme s průvodem k oslavě čínského Nového roku v Šanghaji.

Proč si vlastně dobrovolně přivozovat něco v určitém směru připomínajícího týdenní korekci-samotku s temnicí, trest, jehož se, jak čítám v různých memoárech z věznic padesátých let, děsili zarputilí zločinci i stateční disidenti a nezřídka s pláčem škemrali o jeho zrušení či zkrácení? Moderní verze téhož je ovšem prostorná, příjemně vytápěná, zásobená vegetariánskými pochoutkami, a co hlavního, chodí se do ní dobrovolně.