Největším bohatstvím společnosti je vzdělaný člověk. Otázkou je, jak s tímto kapitálem hospodaříme, jaké podmínky pro růst vzdělanosti vytváříme. Jde o dvě základní linie: o individuální investici člověka, odrážející míru jeho odpovědnosti za vlastní budoucnost, a o investici společnosti, vyjadřující strukturu jejích potřeb a společenské poptávky. V obou liniích prokazatelně, i když pro veřejnost více či méně utajovaně výrazně zaostáváme za potřebami 21. století.

Za jednu z rozhodujících příčin pokládám absurdní konkordát recidivy socialistického paternalismu (konservace bezplatného vysokoškolského studia byrokratickou redistribucí prostředků společnosti ve prospěch menšiny), a bezkoncepčního, téměř absolutního liberalismu (akcentace svobody volby a možnosti obsahově i časově neomezeného studia). Důsledkem je, že část populace získává pro další život mimořádnou rentu v podobě výrazně vyššího materiálního i sociálního statusu bez individuální ekonomické participace. Za druhé rostoucí plýtvání společenskými prostředky nadprůměrně vysokým podílem těch, kteří vysokoškolský diplom nezískají (trojnásobek proti Finsku). Za třetí jde o "nadprodukci" nedovzdělaných "manažerů", ekonomů a právníků, absolventů "mediálních věd" apod. při kriticky rostoucím nedostatku vysoce kvalifikovaných inženýrsko-technických kádrů.

Žádný talentovaný člověk nesmí zůstat bez vzdělání jen pro své slabší sociální zázemí. Stejně tak musí platit zainteresovanost vysokých škol na kvalitě jimi poskytovaného vzdělání. Veřejnosti se předkládají tristní pohledy na "chudého vysokoškoláka", který musí i na brigádu chodit. To, že stojí na osobních a provozních nákladech vysoké školy a na prostředcích poskytovaných podle statusu studenta ročně více než 100 000 Kč (investice pro zvýšení kapacity škol a nepřímé výdaje z titulu započitatelnosti studia do důchodového pojištění nepočítaje), však zůstává utajeno. Pokud by měla veřejnost možnost posoudit náklady na studium, strukturu a výši podpor, strukturu jejich "spotřebního koše" a další relevantní údaje, nepochybně by myšlenku ekonomické participace nějakou formou školného přijala.

Forem může být řada. Jako efektivní se jeví diferencované "odložené školné", splatné absolventem procentem z nadprůměrných příjmů. Při doplnění nízko úročitelnými půjčkami a promyšlenou komerční spoluprací vysokých škol s firmami s aktivním podílem studentů, by nenarušovalo sociální kohezi, naopak. Výrazně by se zvýšila uvážlivost při výběru studijních oborů, zájem o obory s přímou vazbou na budoucí pracovní uplatnění i odpovědné finanční chování po dobu studia.

LADISLAV ŠAFRÁNEK, Praha

Související