Na lovu dobrých zpráv

Je s podivem, kterak novinářský stav pomáhá utvrzovat převládající stereotypy. Je s podivem, jak stereotypně jsou nahlížena média. Převládající představa o přemýšlení novinářů zní: dobrá zpráva = žádná zpráva. Šéfové tuzemských redakcí přitom již minimálně deset let den co den přemýšlejí, jak do svých plátků či televizí dostat co nejvíce pozitivního. Zkarikovanou podobou této snahy je novácký „Borec nakonec“.

Jeden z tuzemských seriózních deníků svého času sázel na pravidelné otiskování zpráv pod zarážkou DOBRÁ ZPRÁVA. Rubrika skončila v neslavné křeči banálního čtiva. Sofistikovanější formou je snaha vyvážit titulní informaci o krizi, škrtech či vyšších daních tzv. „pozitivní story“. To vše v zemi, kde dle starých pozorování největší uspokojení dotyčného způsobuje sousedova chcíplá koza a z předpovědí počasí je vždy vybírána ta horší varianta.

Zřejmě i proto tuzemští novináři z následujícího citátu jihočeského politika ODS Pavla Dlouhého vyvodili tu horší variantu. Věty „Já mám Miroslava Kalouska rád, mám rád jeho ženu, jeho děti. Je to člověk hodně opitý mocí, ale mám ho rád“, lze přece číst i jiným způsobem než jako (ne)vyslovenou výhružku inspirovanou zlatou dobou jihoitalských kmotrů.

Na druhou stranu, nejznámější knižní i filmový mafián Don Vito Corleone proslul mimo jiné citátem: „Celý život jsem se snažil nebýt lehkomyslný. Ženy a děti si to můžou dovolit, ale muži ne.“

Jan Štětka se do Hluboké nad Vltavou před dvěma týdny po několika letech opět vypravil zjistit, zda neformální i formální moc tamního postsocialistického knížete alespoň trochu uvadá. Smutnou zprávou je, že nikoli. Dobrou, že lidí, kteří se vůli Pavla Dlouhého vzepřeli, přibývá. Nechť si každý vybere dle svého.

Příjemné čtení přeje

Ondřej Neumann, šéfredaktor