Krize nebonitních hypoték odvedla pozornost od rostoucích obav ohledně fondů svrchovaného majetku (FSM). Avšak ve chvíli, kdy krize nebonitních hypoték odezní, znepokojení z FSM se vrátí. Vždyť nástup této obrovské a rostoucí skupiny státních fondů může mít důsledky mnohem dalekosáhlejší a rozhodně politicky citlivější než současná nesnáz způsobená krizí nebonitních hypoték.
Jestliže FSM nadále porostou, jejich investice nevyhnutelně ve vyspělých ekonomikách natrvalo změní relativní váhu aktiv ve státních a v soukromých rukou. Podle Morgan Stanley se očekává, že FSM budou do roku 2015 spravovat 12 bilionů USD oproti dnešním asi 2,5 bilionu. Obě sumy značně převyšují majetek ovládaný hedgeovými fondy a privátně investičními skupinami. V nadcházejících letech tudíž část největších investorů - jak pasivních, tak strategických - na finančních trzích budou tvořit státní instituce. Další obavy do této směsi přilévá fakt, že největší z těchto institucí se nacházejí v Číně nebo v Rusku.

Růst FSM je přímým důsledkem toho, že ekonomiky rozvíjejících se trhů v Asii a země vyvážející ropu a jiné komodity nahromadily více než 5 bilionů USD v zahraničních rezervách. Přebytky obchodních bilancí těchto států, společně s rozsáhlými přílivy kapitálu, přivedly jejich měnové orgány ke snaze ochránit své národní měny před zhodnocováním, aby zachovaly konkurenční schopnost svých průmyslových odvětví.
Zpočátku tyto země investovaly zahraniční rezervy do likvidních aktiv - krátkodobých státních pokladničních poukázek USA a cenných papírů vydávaných vládami dalších zemí s rezervními měnami. Pak si uvědomily, že jejich vlastnické podíly v likvidních aktivech s nízkými výnosy převyšují to, čeho je zapotřebí k vyhnutí se onomu typu spekulativních úprků, které východní Asie zažila v roce 1997 a Rusko v roce 1998. Ostatně proč držet americké poukázky se skrovným 5% výnosem nebo německé spolkové dluhopisy se 4% výnosem, když lze získat zahraniční firmy nebo investovat do nemovitostí, akciových trhů či vysoce ziskových podnikových dluhopisů? Odpověď se zdála být nasnadě. Centrální banky převádějí své přebytečné rezervy do existujících nebo nově vytvořených FSM, které pak investují do vysoce výnosných jmění.

Nástup FSM však vyvolává politickou protireakci ve formě "finančního protekcionismu". Příklady zahrnují neúspěšnou snahu Čínské státní zahraniční ropné společnosti (CNOOC) koupit americkou energetickou firmu UNOCAL a neúspěšnou nabídku Dubai Ports k odkupu firmy spravující významné americké přístavy. V Kongresu USA nyní čeká na projednání legislativa zaměřená na zpřísnění schvalovacího procesu u zahraničních akvizicí amerických firem a k obdobné reakci dochází v Asii a Evropě.
Samozřejmě ne všechny FSM upřednostňují strategické investice. Některé, např. singapurská Státní investiční korporace, dávají přednost pasivním a diverzifikovaným investicím bez rozhodujícího podílu v podnicích.
Třetí typ FSM má podobu ropných investičních fondů rozšířených mezi zeměmi vyvážejícími ropu či energie, které své nečekané peníze ukládají do zahraničních aktiv. Norsko tak v tichosti postupuje už řadu let.
Názory, jak na FSM reagovat, se liší. Británie si osvojila přístup laissez-faire, zatímco v USA, Francii a Německu převládají politické obavy. Někteří se znepokojují reciprocitou, jiné zase národní bezpečností.
Další trápí skutečnost, že FSM jsou státním majetkem: co by se stalo s řízením firem, kdyby snad investoři měli jiné cíle než maximalizaci výnosů očištěných o riziko? Obdobně existují obavy o transparentnost: mnohé FSM nezveřejňují své investiční strategie ani to, jak fungují.

Předpovědi, že vzestup FSM znamená postupnou proměnu globální finanční soustavy v jistou formu státního kapitalismu, mohou být přehnané. Malá skupina státních hráčů spravujících obrovské množství zahraničních aktiv ovšem přináší komplikace. Samozřejmě že dokud USA hospodaří s ročními deficity obchodní bilance ve výši téměř bilionu dolarů, budou si muset půjčovat od strategických rivalů, kteří budou čím dál víc půjčovat spíše ve formě vysoce ziskových kapitálových investic než nepříliš výnosných pokladničních poukázek. Je také pravda, že hromadění zahraničních rezerv, které v současnosti sytí růst FSM, je nadměrné a pohání je mylná politika měnového kurzu, kdy podhodnocené měny ústí v přebytky obchodní bilance. Dané země musí umožnit větší kurzovou flexibilitu a zhodnocování měny, aby snížily své externí přebytky - a tedy v prvé řadě potřebu hromadit obrovské zahraniční rezervy. Ekonomiky rozvíjejících se trhů by měly raději zmírnit akumulaci zahraničních aktiv než doufat, že se jim podaří přečkat politickou reakci proti FSM v USA a EU. Zdá se, že FSM zůstanou a porostou a že nabízejí značné přínosy. Pokud se však rozrostou přespříliš, přičemž jejich konání zůstane neprůhledné, všeobecný "finanční protekcionismus" bude bezmála nevyhnutelný.

© Project Syndicate 2007
www.project-syndicate.org

Nouriel Roubini (49) je předsedou internetové informační služby RGEMonitor.com a profesorem ekonomie na Newyorské univerzitě. Je autorem několika knih, např. Mezinárodní krize a nová mezinárodní finanční architektura.

Související