Pink tax. Před dvěma lety to slovní spojení obletělo většinu světových médií, česká nevyjímaje. Mezi lidmi, kteří si pod ním dokážou něco představit, jej často provází pachuť křivdy. Newyorská městská organizace Department of Consumer Affairs (DCA) srovnala ceny stovek obdobných výrobků pro ženy a muže, aby zjistila, zdali vůči nim výrobci a obchodníci ve vybraných oblastech používají rozdílnou cenovou politiku.

Výsledky spotřebitelské studie DCA byly překvapivé a s ohledem na objem sebraných dat vcelku průkazné − americké ženy si v mnoha případech připlácejí za předměty běžné denní spotřeby, oblečení, kosmetiku i hračky jen proto, že jsou určené právě jim.

Skeptik by mohl podotknout, že z tržního hlediska je to v pořádku, pokud o tom zákaznice vědí a mají možnost rozhodnout se jinak. To však často neplatí. Co tedy s tím, pokud vůbec něco? Je růžová daň "feminis­tický výmysl", jak namítají její kritikové, anebo se jedná o další skrytý náklad, jenž se přidává na hromádku finančních handicapů žen, jako jsou nižší příjmy a důchody?

Pink tax v praxi

Český trh podobně rozsáhlý průzkum nezažil, nezbývá tedy než se spolehnout na empirii a podezření "růžová bývá dražší" prověřit osobně. Popocházet mezi regály, obracet zboží v rukou a snažit se zapamatovat si co nejvíc podrobností o jeho vlastnostech, aby bylo možné co nejspravedlivěji srovnávat. Díky tomu, že do hry nevstupují žádné předsudky, probíhá test v poklidu a dobré náladě. Přinejmenším do chvíle, než se matka dvou dcer, jež se s růžovou daní seznamuje v terénu, poprvé vytočí.

Ráda nakupuje, ale umí si to spočítat. Dokonce se tím živí. Pětatřicetiletá Kateřina Mizeráková je specialistkou nákupu. Pracuje ve společnosti Alinvest, jež je největším českým producentem hliníkových fólií. Vyrážíme spolu do nákupní zóny, která sdružuje řadu maloobchodních řetězců. Sportisimo, Deichmann, Pepco nebo dm drogerie.