Nejdřív tě ignorují, pak se ti smějí, pak s tebou bojují a pak vyhraješ. Známý motivační citát, připisovaný Mahátmovi Gándhímu (který ho však nikdy neřekl), se docela hodí na Donalda Trumpa. Ten ho ostatně sám zmínil v jednom ze svých tweetů v průběhu prezidentské kampaně. Příští týden to bude přesně rok, co americké volby vyhrál.

On má ten citát docela univerzální platnost, takže ho mimochodem použili i Trumpovi soupeři Hillary Clintonová či Bernie Sanders. Hodí se i na Andreje Babiše, který spektakulárním způsobem vyhrál české volby. Kdo ho v roce 2011, když oznámil úmysl vstoupit do politiky, bral vážně? Nikdo. Většina lidí ho v té době ani neznala. Babiš si poctivě prošel všemi třemi fázemi a dnes tu stojí jako vítěz.

Jeho největším úspěchem je to, že získal protestní hlasy nespokojených, protisystémových voličů, a to navzdory tomu, že jeho strana byla poslední čtyři roky ve vládě a že většinu té doby byl na jednom z nejdůležitějších politických postů sám Babiš. To je skutečný majstrštyk, daný na jedné straně bezchybnou, perfektně provedenou kampaní a na druhé straně břídilstvím koaličních partnerů, zejména ČSSD.

Babišovi pomohl paradoxně i Antibabiš, to reálně neexistující, a tedy neefektivní monstrum, které stvořili Babišovi oponenti. Někteří proto, že se Babiše opravdu obávají, a jiní proto, že z Antibabiše udělali součást svého byznysplánu. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.

I zde je paralela s Trumpem. Jeho skutečným soupeřem nebyla Hillary Clintonová, pro mnohé Američany nepřijatelná součást zdiskreditovaného washingtonského establishmentu, ale imaginární Antitrump. Jenže ten nekandidoval. Efekt to mělo jediný: Trumpovy příznivce Antitrump sešikoval, zatímco jeho odpůrce dostatečně nemotivoval.

Babiš neměl v českých volbách reálného soupeře a Antibabiš mu pomohl, protože imaginární soupeř vás legitimizuje, ale přitom neohrožuje. První dvě fáze údajného Gándhího citátu jsou v pořádku. Když někoho ignorujete nebo se mu vysmíváte, znamená to, že mu nepřikládáte důležitost. Nebo ne dostatečnou. Ale jakmile s ním začnete opravdu bojovat, a přitom nenabídnete protikandidáta, je nevyhnutelné, že přijde fáze čtvrtá, tedy vítězství.

Babiš je opravdu česká verze Trumpa, nikoliv prezident Zeman, byť ten se sám o tuto paralelu v gratulaci americkému prezidentovi už před rokem přihlásil. Jistě, mezi Trumpem a Babišem jsou rozdíly, například oba mají jiné kostlivce ve skříni (pletky s ženami versus pletky s bývalým režimem), ale ukázalo se, že tolerance voličů vůči nim je víc než dostatečná.

Amerika má rok trumpovského experimentu za sebou, z toho víc než devět měsíců je současný prezident u moci. Nepotvrdily se optimistické odhady, že se ve funkci "umravní" (případně bude "umravněn") a že bude důstojným a možná i úspěšným prezidentem. Tím není a podle všeho nebude. Zůstal malým, zlostným a netolerantním člověkem i v úřadě.

Ale nepotvrdily se ani katastrofické scénáře, že Trump zahájí demontáž demokracie a "likvidaci" svobodné a hrdé Ameriky, jakou ji známe. Nic z toho se neděje, aspoň dosud. Jedna věc se však ukazuje: jak důležité jsou pro chod státu jeho instituce. Míněno úřady, soudy a další. Trump je pro ty americké zatím asi nejnáročnějším zátěžovým testem. Ale drží se.

Všichni, kdo se bojí Babiše, by měli zapomenout na Anti­babiše. Ničemu stejně nepomohl. Babišovým hlavním soupeřem teď budou instituce. Stejně jako v Americe: soudy, úřady, ale také policie, veřejná média či školy. Žádné z nich nelze ani náhodou řídit jako firmu. A nejsou součástí holdingu. Musí být silné a nezávislé. Držme si palce.