Zdeněk Jahoda se v osmdesátých letech dostal jako pracovník podniku zahraničního obchodu do Afriky, kde se, jak říká, vyučil. V mezinárodním obchodě se rozhodl zůstat i po sametové revoluci a založil firmu Emco, jejíž doménou se brzy staly cereální výrobky. Ty Zdeněk Jahoda postupně v Česku začal sám vyrábět a dnes je vyváží do světa. Ze zhruba miliardy korun, kterou firma utržila v roce 2016, připadá 60 procent na vlastní výrobky Emco, z toho třetinu tvoří export. Společnost zároveň funguje i jako dovozce. Zbylých 40 procent obratu tak pochází z prodeje rostlinných nápojů Alpro, těstovin Barilla nebo čokolád Schogetten. Emco zůstává typickou rodinnou firmou, po deseti procentech v něm drží i manželka Blanka a děti Lucie a Martin. Právě syn, jehož jméno inspirovalo i název společnosti, dnes pracuje jako ředitel marketingu divize Emco a firmu má jednou převzít.

Řízení klíčové části Emca jste před dvěma lety předal Janu Hanušovi, manažerovi mimo firmu. Proč ne rovnou synovi?

Já pořád stojím v čele firmy jako takové, jsem generální ředitel a předseda představenstva. V čele divize Emco (divize se zabývá vývojem a prodejem výrobků s vlastní značkou − pozn. red.) byl doposud člověk, který byl se mnou ve vedení 25 let a já jsem cítil, že firma potřebuje nové impulzy. Hledal jsem proto na tuto pozici manažera. A našel jsem ho v panu Hanušovi. Emco má ještě jeden orgán, kterému říkáme board a kde kromě mě sedí i další členové rodiny. Ta se jednou za kvartál schází a schvaluje různé kroky. S Martinem máme na věc stejný názor, nemyslíme si, že nejlepší manažer musí být automaticky člen rodiny. Musí být jasné, kdo tomu tady velí, což jsem teď já a jednou to bude on, ale jeho postavení nemusí nutně být pozice generálního ředitele. Do budoucna bude předsedou boardu.

Zásadní bylo, že na začátku mi byli dva lidé schopní dát zboží na do­davatelský úvěr. Bez toho bychom se nemuseli vůbec rozvinout.

Máte časový horizont, do kterého by vás měl syn nahradit?

Není to naplánováno tak, že by to mělo být zítra. Chtěl jsem, aby na pozici generálního ředitele postoupil pan Hanuš. Ten nás ale bohužel opouští, dostal nabídku od společnosti PPF a chápu, že je pro něj zajímavá. Takže jsme se rozhodli, že nebudeme přijímat žádného externího manažera a řízení zvládneme sami. Budu se stahovat krok za krokem, Martin toho zvládá víc a víc. Minimálně při přechodu na jiný styl řízení se ale moje role bohužel zase zvýraznila.

Vedle syna máte ještě dvě dcery. Zapojují se ve firmě také?

Dcera Lucie řídila prodeje do řetězců a zanechala tu velkou stopu. V práci ale potkala svého manžela, našeho dodavatele z Řecka, a dnes spolu mají dvě děti a žijí v Aténách. O Emco má ale zájem, létá sem na zasedání boardu a bude mít dál podíl ve firmě. Bavíme se o tom, co by pro Emco mohla dělat z Řecka. Nejmladší dceři je 19 let a zatím nevíme, kam se profesně vydá.

První firma, kde jste pracoval, byl podnik zahraničního obchodu, takzvaná pézetka. Co jste se tam naučil?

To bylo opravdu zásadní. Nastoupil jsem do oddělení, které vyváželo komplexní textilní továrny a zrovna se podepsal kontrakt do Súdánu. V roce 1982 jsem tak na půl roku vyjel do místa, kde se továrna stavěla. Z pézetky jsem tam byl jediný, všichni ostatní byli stavaři. Já jsem se o ty lidi staral, vedl pokladnu, vyplácel montérům diety a zprostředkovával jednání se zákazníky. Ve 27 letech jsem do toho plně spadl. Pak mě poslali do obchodního oddělení v Chartúmu, hlavním městě Súdánu, kde jsem pézetku zastupoval. Byla to pro mě úžasná škola. Z pézetky tam jezdili všichni obchodníci a já jsem viděl, jak každý má jiný styl a se zákazníkem jedná jinak. To bylo hodně poučné. Jednal jsem také s místními obchodníky a tehdy jsem si řekl, že nikdy nechci být zprostředkovatel na provizi, ale prostředník, že musím hledat, jak něco nakoupit a pak to prodat. To mě v začátku podnikání hodně ovlivnilo. Odvážím se říct, že jsem se v Súdánu vyučil.