Je zábavné pozorovat, jak se přes noc stali odborníky na lithium i lidé, kteří si ještě nedávno mysleli, že je to nejspíš ošklivá nemoc nebo postava z Hvězdných válek. Nebo jejich strach, aby surovina zůstala "nám", a ne cizákům, přičemž "nám" znamená státní nebo polostátní firmu, tedy něco jako ČEZ. O tom, jak moc mám důvod se radovat z takového spoluvlastnictví, by se dalo diskutovat.

To ale dělat nebudeme, protože jiní to obstarávají v míře více než hojné. Důležitější ostatně je, jestli lithium opravdu má tak skvělou perspektivu, jak si dav oslněný vidinou země akumulátorových šejků představuje. Dokonce i mnozí skuteční odborníci totiž pomíjejí problém životnosti těchto baterií.

Budoucnost elektromobilů, decentralizované energetiky z alternativních zdrojů a spousty dalších skvělých futurologických nápadů předpokládajících odbyt lithia záleží (kromě ceny a kapacity akumulátorů) právě na životnosti. A ta je u lithia zoufalá: i při nejlepší péči o baterie se pohybuje v řádu stovek cyklů.

V telefonech a noteboocích to nevadí, v autech a domácích elektrárnách ano − představte si vůz, u něhož by po třech stovkách jízd vystačila plná nádrž na poloviční dojezd a po pěti stovkách byste museli měnit systém dražší než motor…

Jsou z toho dvě cesty: buď používání lithiových baterií z moci státu nařídit − a pak bude lithium pro někoho opravdu skvělý kšeft, ovšem řadový občan na to doplatí, anebo vyvinout něco lepšího.