Česká národní banka si myslela, že to bude procházka růžovou zahradou. Místo vydávání pouhého doporučení úvěrové limitace hypoték chtěla mít v zákoně o ČNB pěkně natvrdo, že může komerčním bankám určit úvěrový strop.

Poslanci si toho nejprve příliš nevšímali, ale pak v předvolební kampani zjistili, že není úplně chytré slibovat chudším voličům, že na stoprocentní hypotéku už nedosáhnou. A tak rychle vylezli na barikádu a pokřikem "Každý má právo na vlastní bydlení" návrh ČNB sprovodili ze světa.

Nyní viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík všechny ujistil, že centrální banka je zatím spokojená se stávajícím doporučením maxima 90 procent úvěru k hodnotě zástavy a níž zatím nepůjde. Ale zároveň zopakoval, že novou pravomoc ČNB stále chce a bude to navrhovat nové vládě.

Tomšík argumentuje, že banka se musí starat o finanční stabilitu, a nemůže tak nechat vzniknout bublinu na trhu s bydlením. Pro srovnání: meziroční tempo všech úvěrů je mezi šesti a sedmi procenty, zatímco samotné úvěry na bydlení rostou přes 10 procent a ceny nemovitostí rostou o 13 procent.

Logika ČNB se zdá neprůstřelná, ale má jednu velkou chybu. Vůbec se nezajímá, proč ona spirála na domech vůbec vznikla.

To by se ČNB totiž musela vrátit ke své intervenční epizodě, která přinesla extrémně levné peníze. A pak především k výpočtu inflace. Ta tu dlouho byla nízká, a ČNB se proto nechtěla odpoutat od kurzového závazku. Na bydlení však už v té době probíhal inflační spurt. Tento do očí bijící problém, o kterém všichni mlčí, se trochu řeší sám. Český statistický úřad ve výpočtu inflace notně posílil váhu nákupu nových nemovitostí.

Ale to nestačí. Ta debata o omezování hypoték nesmí zůstat poloviční. Je v pořádku, když ČNB dostane do ruky větší hasičák na přehřívající se trh s bydlením. Zároveň ale není vhodné, aby si i v budoucnu ČNB hrála se sirkami a svou politikou levných peněz a ignorování růstu cen bydlení sama zase vytvářela další bublinu, kterou pak bude slavně hasit.