Jedním ze zajímavých aspektů pracovní cesty je skutečnost, že nemusí mít vždy jasně určený cíl plnění pracovního úkolu. Je zcela běžné, že zaměstnavatelé kromě běžných pracovních cest vysílají zaměstnance na různé teambuildingové akce nebo je vysílají na pracovní cestu s obchodními partnery či zákazníky. Jak na takové pracovní cesty a činnosti na nich prováděné nahlížet zvláště ve chvíli, kdy se zaměstnanci stane úraz, letos více osvětlil Nejvyšší soud České republiky. Z jeho rozsudku vyplynulo, že není pro posouzení skutečnosti, zda se jedná, či nejedná o pracovní úraz, významné, jaký má pracovní cesta charakter, ale to, zda k úrazu zaměstnance došlo při činnosti, kterou zaměstnanec konal z hlediska věcného, místního a časového objektivně pro svého zaměstnavatele. V daném sporu tak byl Nejvyšším soudem České republiky uznán úraz zaměstnance způsobený pádem při lyžování, kterého se zaměstnanec dobrovolně účastnil v rámci pracovní cesty spolu se zákazníky zaměstnavatele za účelem utužení jejich obchodních vztahů, jako úraz pracovní, přestože činnost vykonávaná zaměstnancem neměla charakter jím běžně vykonávané práce.

Při sporech, zda úraz zaměstnance nastalý na pracovní cestě je, či není úrazem pracovním, může v případě sjednaného pojištění právní ochrany pomoci bez nutnosti dalších finančních výdajů advokát.