V hlavní kanceláři společnosti Váhala v Hustopečích nad Bečvou je člověku hned jasné, s kým má tu čest. Reklamní materiály za­hrnují dobové fotografie, na nichž je původní zakladatel, řezník Robert Váhala, spolu s dětmi. Rodinnou firmu, která vyrábí uzeniny a lahůdky, loni utržila zhruba 480 milionů korun a vyváží po celé střední Evropě, zrestituovali v roce 1990 potomci původního majitele. Dvě výrobny včetně logistické větve dnes vlastní po různých částech osm členů rodiny, jejichž podíly sahají od pěti po 20 procent. Nikdo tak nemá většinu a rozhodnutí, která se přijmou, musí být založená na dohodě všech vlastníků.

Ostatně týmová práce je i základem provozního řízení firmy. V jejím čele stojí dva muži, Jan Váhala, vnuk samotného zakladatele, a Ladislav Denk, který si vzal jeho sestřenici Barboru, rozenou Vahalovou. Každý přitom vlastní zhruba pětinu firmy a společně pečují o to, aby podnik, jehož kořeny sahají až do roku 1933, fungoval i nadále. A to navzdory rostoucím cenám masa a silné pozici supermarketů, s nimiž musí coby zpracovatelé tvrdě bojovat o podíl na zisku.

Rodinná pospolitost není jedinou z tradičních hodnot, které se zde dodržují. "Jsme křesťanská firma," říká v kanceláři s křížem na zdi Ladislav Denk. Věřící je rodina Váhalova i rodina Denkova, vysvětluje. Ostatně jak on, tak druhý z jednatelů Jan Váhala jsou členy KDU-ČSL, za niž se angažují v lokální politice.

Rádi bychom brali více masa z Česka. Když si ale někdo objedná větší množství jednoho druhu zboží, česká jatka poptávku nepokryjí.

Společnost Váhala vlastní po částech různí členové rodiny Váhalových. Vy jste jednatel i spolumajitel, tohle jméno ale nenesete.

Já jsem se do rodiny přiženil v roce 1990. Jako posluchač čtvrtého ročníku vysoké školy jsem měl v roce 1989 možnost přidat se k revoluci studentů, která tehdy probíhala, a vnímat citlivěji změnu ze socialismu na tržní hospodářství. Děda mé manželky byl původním vlastníkem firmy Váhala. V roce 1990 ale předal plné moci svým dětem a ty pak vyřizovaly navrácení majetku v restitucích a přípravu firmy na to, aby od 1. ledna 1991 mohla znovu začít podnikat pod názvem Váhala. Já jsem si vzal dceru pana Vlastislava Vahaly, který byl od 1. ledna jedním ze dvou jednatelů společnosti. Já jsem začal pro společnost záhy také pracovat, ale to bylo až na sklonku roku 1991, protože po absolvování vysoké školy jsem musel na tři čtvrtě roku na vojnu. Společností jsem prošel od základu, abych poznal jednotlivé postupy, které se v ní uplatňují.

Když se řekne Váhala, vybaví se mi hlavně šunka a slanina. Co všechno vlastně do podniku spadá?

Základ je výroba uzenin, tvoří 90 procent naší činnosti. Deset procent je výroba lahůdek. A na to navazuje firma Váhala-Spedit, pro rozvoz našich výrobků jsme založili vlastní společnost. Máme osm firemních prodejen a v brzké době bychom měli otevřít další dvě, v Rožnově a Přerově.

Čeští zemědělci si často stěžují, že jako země nejsme potravinově soběstační. Kde berete maso vy?

Maso odebíráme jednak z různých jatek v Česku, jednak ze zahraničí. Česká republika má problém, že jen 50 procent spotřeby vepřového masa jsme schopni pokrýt z lokálního chovu. Padesát procent musíme dovézt. Tento poměr platí i u naší společnosti. Rádi bychom brali více masa z Česka. Ale pokud pracujeme s obchodníky, kteří si objednají větší množství jednoho druhu zboží, už nám není nikdo z českých jatek schopný dodat požadovaný objem surovin. A my je potom musíme dovézt ze zahraničí.

Proč tomu tak je?

Musíme se podívat do historie. V Česku bylo zrušeno mnoho vepřínů a výstavba nových v současnosti naráží na odpor občanů v dané lokalitě, často proto, že nechtějí čichat způsobený zápach a podobně. Zrušené vepříny je těžké obnovit a vystavět nové na zelené louce je ještě složitější. Přitom na venkově by bylo prospěšné, kdyby lidé dostali práci v tom samém místě a nemuseli za ní dojíždět do větších měst. Jestliže jsme byli integrováni do Evropské unie, musíme se podívat na vzorec chování firem v tomto oboru v zahraničí. V letech, kdy tady byl socialismus, tam vzniklo vícero velkých jatek, která jsou dnes schopná dodávat po kamionech jednotlivé druhy masa v podstatě komukoliv v Evropě. U nás tomu tak není, jatka jsou výrazně menší.

jarvis_59c25265498e27ac0deb5f6a.jpeg
Argumenty nadnárodních koncernů, že přizpůsobují chuť danému státu, vidím spíš jako záminku. Pokud je výrobek od stejného výrobce a nese stejný název, měl by mít stejné atributy, říká Ladislav Denk.
Foto: Matej Slávik

Do kterých zemí exportujete? Vidíte rozdíly v chutích mezi regiony?