Sociální stát je podle historika Jakuba Rákosníka vlastně jakýmsi výkupným, protože jeho alternativou může být sociální revoluce. Osekávat jej proto znamená riskovat velké problémy. Naopak je nevyhnutelný jeho další růst, už vzhledem ke stárnutí populace či dražší zdravotní péči. Nepochybně se ale bude dál vyvíjet a jednou z cest je i zavedení základního nepodmíněného příjmu. "Idea je to zajímavá a myslím, že má budoucnost," řekl Rákosník týdeníku Ekonom.

Je sociální stát v Česku i ve vyspělém světě udržitelný?

O tom se spekuluje od počátku jeho existence. Od druhé světové války, kdy se prosadila koncepce, že každý občan má mít nárok na právní garanci elementární kvality života, ať se to týká příjmů, ochrany zdraví, vzdělání, či přístřeší. A je to věčná otázka, která nás bude provázet i budoucností. Na základě historických poznatků ale nevidím jediný důvod, proč bych si měl myslet, že je neudržitelný. Navíc tu jsou neekonomické konsekvence. V případě, že by se sociální výdaje skutečně osekaly, stěží dokážeme domyslet, jaké následky by to přineslo.

Přesto mnozí ekonomové varují, že sociální výdaje na Západě jsou vysoké a může to skončit jedině špatně.

Veřejné zadlužení je v evropských ekonomikách závažným břemenem, ale není to jediná příčina těžkostí. Neplatí jednoduchá matematika: vysoké dluhy = hospodářský pád. Oblíbeným příkladem je předlužená Velká Británie po napoleonských válkách. Přesto se stala motorem ekonomického rozvoje světa. A se škrtáním sociálních výdajů to není jen tak. Když se podíváme na jejich strukturu v České republice, přes 80 procent z nich spotřebuje důchodový systém a zdravotnictví. Na veškerou ostatní sociální politiku zůstává zbylá pětina. Proto vždycky říkám studentům, ať se nenechají klamat, když jim někdo tvrdí, že proškrtání dávek sociálně slabým může nějak pomoci. Nadělalo by to více zla než užitku. Je to jen účelová výroba veřejného nepřítele, na kterého můžeme svádět problémy a který se nemůže nijak bránit.

Proškrtání dávek sociálně slabým by nadělalo více zla než užitku. Je to jen účelová výroba veřejného nepřítele, na kterého můžeme svádět problémy.

A co sáhnout na těch 80 procent, tedy důchody a zdravotnictví?

Jenomže s důchodovými výdaji se moc dělat nedá, naopak porostou, jak bude dále přibývat starých lidí. Rovněž snižovat výdaje na zdravotnictví je mimořádně nepopulární. Vzpomeňme si, když se u nás pokusili zavést regulační poplatky. Nešlo ani tak o peníze, jako o to, aby nebyly nadužívány zdravotní služby, a proto je tohoto nástroje docela škoda. Jaká vláda může ale sociální výdaje skutečně škrtat, když i taková marginálie, doslova banalita, jako pár desítek korun regulačních poplatků dokázala prohrát volby? Takže věřit najednou v nějaké přísliby radikální restrikce sociálního státu není důvod. V demokratické zemi si žádná vláda ve standardních podmínkách nic takového nemůže dovolit.

Nebrzdí ale sociální stát ekonomický rozvoj?

Nežijeme jen ve světě ekonomie. Velkou roli hrají i kulturní vzorce, pro některou populaci může být vyšší zdanění přijatelnější, pro jinou ne. Těžko lze implementovat švédský sociální model založený na odlišném kolektivním vědomí třeba v USA s podstatně silnější tradicí individualis­mu. Když se vrátím k otázce: cena za nižší ekonomický růst jako pravděpodobný následek rozvoje sociálního státu je dostatečně vyvážena jinými benefity, které společnost získává.

jarvis_59b90fbf498e2987dab41245.jpeg
„Zdá se mi smysluplnější spíše zvedat celkovou hladinu mezd než odčerpávat prostředky přes dávky,“ říká Jakub Rákosník.
Foto: Tomáš Tesař

Můžete nějaké jmenovat? Alespoň tři.

Politická stabilita, snížení sociální nerovnosti, vyšší míra životní jistoty.

I kdyby to tak bylo − nezbavuje se tak Západ konkurenceschopnosti? Přijmou sociální stát rozvojové země? Čína, Indie?

Samozřejmě že tyto země hrají na sociální dumping. Spíše bych ale odhadoval, že i ony budou postupně nuceny přijímat vyšší sociální standardy.