Zákonodárci si to ne a ne zapamatovat. Když se píše zákon, je zcela bezcenný, když tam není konkrétní sankce. A to je přesně i případ sporu o zbourání billboardů kolem dálnic a silnic první třídy.

Před pěti lety se poslanci tak zhádali o to, kde všude billboardy zakážou, až zapomněli napsat do zákona, jaký je trest za neodstranění billboardu. Takže provozovatelé venkovní reklamy zkouší, zda ve válce nervů a s trikolorou na železných monstrech náhodou ještě nemohou ministerstvo dotlačit k dílčímu ústupku.

Ale vypadá to, že ne. Což je dobře. Před pěti lety už stát přistoupil na politický kompromis, když ustoupil od zákazu billboardů u silnic i II. a III. tří­dy. Nyní by rezignoval i na ty cesty, kde se jezdí nejrychleji a bouračky jsou nejfatálnější. To prostě nejde.

Požadavek na 250 metrů "billboardové čistoty" od silnice je možná na evropské poměry přísný, ale je na hlavu se o tomto parametru vůbec bavit. V zahraničí je běžné, že lesy billboardů nejsou ani za stanovenou hranicí. Kdo projížděl v létě Německem, mohl na dálnici jen tu a tam potkat výzvu státu k dodržování rychlosti a řazení v zácpě tak, aby uprostřed mohla projet sanitka. Víc nic. Žádné záplavy plakátů za zákonnou ochrannou hranicí, Němce to prostě nenapadne. Nemělo by to napadat ani nás. A už vůbec ne jako argument na poslední chvíli proti pět let starému zákonu.

Pohled na billboard zabere 0,4 vteřiny, to je 13 metrů jízdy. Za tu dobu se může stát cokoliv. Vybourat se dá samozřejmě i kvůli řadě dalších důvodů, ale když od pití, kouření, telefonování a okřikování dětí na zadním sedadle odfiltrujeme alespoň billboardy, bude to jen dobře.

Odstraněním bizarní vlajkové záplavy podél dálnic ale samozřejmě nic nekončí. U silnic nižší kategorie a v obcích nadále mohou být a ať tam jsou. Ale stát a obce by se měly podívat, zda jsou tam všechny legálně a zda nejsou na nebezpečných úsecích řízení. Pokud ano, i je by měl potkat osud dálničních poutačů.

A to i kdyby si na ně provozovatel ze zoufalství vylepil státní vlajku.