Německo, Španělsko, Itálie, Rusko − tam všude se Pavel dostal na služebních cestách. Cestování měnilo v jeho očích průměrný "job" v práci snů. Jenže pak se mladý muž oženil, narodil se mu dcera a trávit celé týdny na cestách se mu už nechce. Ale má štěstí, podle právníků může cestování odmítnout, aniž by se musel bát, že přijde o práci.

Zákoník práce říká, že firma může vyslat zaměstnance na pracovní cestu pouze s jeho souhlasem. To však neznamená, že je potřeba potvrzovat každou cestu zvlášť. Obecná dohoda na cestování může být zakotvena v pracovní smlouvě. Takové ustanovení v ní má i Pavel. Existují však výjimky, kdy si šéf musí jít pro souhlas znovu. Jde o situace, kdy zaměstnanec pečuje o dítě mladší osmi let anebo se dlouhodobě a soustavně stará o nemocného. Stejná pravidla pak platí i pro těhotné pracovnice. "Pokud se jedná o takový případ, potom je nutný individuální souhlas zaměstnance s každým vysláním mimo obec, pracoviště nebo bydliště," upřesňuje advokát z kanceláře PwC Legal Petr Glogar.

Ani to ale neznamená, že by o vyslání na služební cestu museli šéfové se svými lidmi složitě "papírovat". Souhlas s vysláním nemusí mít písemnou formu. V praxi to dokonce obvykle funguje tak, že pokud zaměstnanec na služební cestu bez řečí nastoupil, má se za to, že s ní souhlasil.

Naopak písemně stanovit musí zaměstnavatel podmínky pracovní cesty, které mají vliv na poskytnutí a výši cestovních náhrad. Specifikovat by měl zejména místo nástupu a ukončení cesty, její délku, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování. Musí přitom přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. "Například když má pracovník strach z létání, pak by jej do něj neměl nutit," uvádí Aleš Terš z PwC Legal.

Při stanovování podmínek služební cesty může firma rozhodnout i o tom, že pracovník pojede vlastním autem a sveze kolegy. To už ale bude muset dotčený zaměstnanec odsouhlasit. "Jednostranně takovou povinnost zaměstnavatel nařídit nemůže," dodává Terš.