Třetí srpnový týden je zvláštní doba. Blíží se konec prázdnin, byť zdánlivě je stále v nedohlednu. A stejné je to s létem. Když vysvitne slunce, zdá se být v plné síle. Ale už mu dochází dech. Večery a rána jsou chladné. Dny se krátí.

Noviny se v posledních letech ptají v anketě mladých lidí, jestli vědí, čím je významný 21. srpen. Čtyři z pěti teenagerů a dvacátníků nevědí. "Něco s komunistama?" zní odpověď skoro nejbližší pravdě. "Učili jsme se to ve škole, ale teď si fakt nevzpomenu."

Lidem mojí generace se to zdá šokující. Panebože, co je to za ignorantství? Jak si můžeme nárokovat šťastnou budoucnost, když zapomínáme na svou minulost? Hanba škole i rodičům, kteří to mladým nevtloukají do hlavy.

Je to hloupost, samozřejmě. A naše rozhořčení je zbytečné. Pro dnešní dvacetileté je rok 1968 vzdálený stejně, jako byl pro mě ve dvaceti Mnichov a následná okupace. Samozřejmě, něco jsme o tom věděli ze školy, ale cítili jsme k těm událostem silné emoce? Ani náhodou. Byla to pro nás historie. Stránky v učebnicích dějepisu.

Třetí srpnový týden přesně před padesáti lety byla hitem číslo 1 v Americe písnička "All You Need Is Love". Když jsem si později jako kluk zamiloval Beatles, ne­patřila k mým oblíbeným. Je žánrově rozkouskovaná, plná ironických i vážně míněných odkazů (na Glenna Mille­ra, Marseillaisu a samozřejmě na hipísácké "Summer of Love"), které jsem nechápal a ani jim ne­mohl rozumět. Později jsem ji vzal na milost, asi i kvůli tomu jednoduchém vzkazu, který obsahuje. All you need is love.

Přesně o rok později jsem byl už na světě. Byly mi tři týdny. 21. srpen, lépe řečeno noc, která tomuto dni předcházela, je nejtragičtější v našich dějinách po roce 1948. Vlastně se toho zase tak moc nestalo. Neumíraly tisíce lidí, příjezd "spojeneckých" vojsk proběhl civilizovaně a spořádaně. Ale možná tím horším se to datum stalo.

Protože pro mě a mé vrstevníky to bylo o to zamotanější, že když jsme vyrůstali, nesmělo se o tom datu mluvit. Pamatuju si, v jakém zmatku jsem byl, když jsem jako školák zkoumal, proč je vlastně 21. srpen dnem, který budí v lidech kolem mě takové emoce, ale zároveň jako by ani neexistoval. Ve škole nám o něm nic neřekli.

Když jsme někde u táboráku nebo na pokoji (na táboře, na bramborách, na chmelu nebo někde jinde) hráli a zpívali Bratříčka, věděli jsme, že se to:

a) nesmí a
b) že to má něco společného s Rusáky a srpnem 1968.

Ale zase tak moc jsme to neřešili, protože to byla:

a) pěkná písnička a
b) mnohem důležitější bylo, jestli se po táboráku podaří sbalit nějaké holky.

A vlastně ne "nějaké", protože každý z nás byl osudově a navěky zamilovaný do jedné. A druhý den do nějaké druhé, třetí nebo jiné. "All you need is love," tak to je.

Až později jsem pochopil, jak hrozné trauma pro generaci mých rodičů 21. srpen představuje. Že přišli o to nejdůležitější, co člověk může v životě mít. Co by měl mít. Co musí mít. O naději.

Noc před 49 lety zabila naději, že Československo bude normální zemí, kde jsou lidé dobří i špatní, chytří i hloupí, milí i hnusní… ale kde normální život dává smysl. Kde platí, že "all you need is love".

Vše se točí kolem symbolů, a tak zároveň platí, že pro mou generaci zůstane nejdůležitějším dnem 17. listopad. Nevrátil každému z nás důstojnost, nepřinesl jistotu šťastné budoucnosti, a už vůbec neznamenal záruku prosperity. Ale vrátil nám to nejdůležitější. Naději.

Pořád ji máme. Píšu to, abychom na to − někdy z vážných a jindy z banálních důvodů − nezapomínali. Můžeme zapomenout na konkrétní události a i ty sebedůležitější dny se stanou jen odstavci či větami v učebnicích dějepisu. To je v pořádku. Ale nikdy nezapomínejme na to, že nejdůležitější je mít naději.