Československo-sovětské přátelství se za komunistů podepsalo i na zámku Jemniště u Benešova. Paradoxně ne přímo negativně. Než ruský generál přijel v roce 1974 slavnostně otevřít stálou výstavu o nerozborném přátelství obou zemí, nasypal stát do zanedbané památky asi patnáct milionů korun. Na tu dobu velkou sumu. Zámku prospěla oprava střechy, některé stavební zásahy ale nebyly citlivé. Řádné rekonstrukce se letní sídlo starobylého českého šlechtického rodu Sternbergů dočkalo až po polovině devadesátých let minulého století, kdy ho stát vrátil a po dohodě v rodině se ho ujal Jiří Sternberg.

Už v roce 1985 mu zámek v rukou psané závěti odkázala jeho bezdětná prateta Terezie Sternbergová, provdaná za Františka Mens­dorffa-Pouilly. "V té době se tomu všichni smáli," vzpomíná nynější zámecký pán, či spíše podnikatel na zámku. S manželkou Petrou jsou rovnocennými vlastníky firmy Zámek Jemniště s. r. o. Na barokním sídle je na první pohled patrné, že rodinná firma se ubírá správným směrem. Hrabě nehrabě, pracují všichni členové rodiny, syn a dcera zejména o prázdninách.

Jiří Sternberg (48)

Narodil se jako první a jediný potomek Jana Bosca Sternberga a Leopoldiny Lobkowiczové v německém Sendenu. Rodina se ale ještě v roce 1968 vrátila do republiky. Vyrůstal v Chodově u Karlových Varů, otec pracoval v dole a matka na hygienické stanici. Studoval stavební fakultu, studia nedokončil. S manželkou Petrou, vystudovanou teoložkou, vlastní firmu, která spravuje zděděný majetek. Mají dvacetiletého syna Vojtěcha a osmnáctiletou dceru Isabelu.

O Terezii, Františka a Rainera, což jsou zámecké apartmány pojmenované podle původních majitelů zámku a rodinného přítele, se stará především Jiří Sternberg. Ale dělá, co je právě potřeba. Má přehled o všem, třeba i o tom, odkud pocházejí růže v zahradě. Obvykle je na něm, aby přivítal výpravu australských turistů, kteří zámek nedaleko Prahy pravidelně navštěvují. A hlavně počítá: "V loňském roce to bylo poprvé, co zámek skončil na nule." V erbu Sternbergů je osmicípá hvězda, jejich rodové heslo zní "Nikdy nezapadá". Jsou časy, kdy hvězda září, což je právě nyní nad Jemništěm.

Osloví vás někdy lidé "pane hrabě"?

Občas ano. Hlavně od starších lidí je to spontánní. Moje prateta Terezie Mensdorffová-Pouilly žila v sousedních Postupicích na faře, když jí Němci sebrali zámek, a pak se už do něj nikdy nemohla vrátit. Pro místní zůstala vždycky paní hraběnkou. Často si ji zvali za kmotru při křtech. Oslovení mezi lidmi zůstalo.

Podnikáte na zámku, byl to někdy váš klukovský sen v něm bydlet?

Historii mám rád, ale určitě jsem si nikdy nepředstavoval, že přijdou restituce a budou se šlechtickým rodům vracet majetky. Zámek Jemniště patřil jiné příbuzenské větvi. Pradědeček Filip odkázal hrad Český Šternberk synovi Zdeňkovi a zámek dceři Terezii, která se provdala za hraběte Františka Mensdorffa-Pouilly. Neměla děti, a když v roce 1985 zemřela, přinesl její manžel rukou psanou závěť, že si přeje odkázat Jemniště někomu ze Sternbergů, řečeno v uvozovkách ho odkázala mně. Všichni se tomu smáli, nikdo nevěřil, že by něco takového jako restituce mohlo nastat.