O šikaně, přehnaném protekcionismu a popření principů volného trhu hlasitě mluví autodopravci v souvislosti s povinností platit řidičům minimální mzdu země, kde se právě nacházejí. Pravidlo, které vzbuzuje vášně dopravců, ale není pro firmy z jiných oborů žádnou legislativní novinkou. Povinnost platit i českým pracovníkům vyslaným do jiného státu Evropské unie tamní minimální mzdu vyplývá z dvacet let platné evropské směrnice. Nejde přitom zdaleka o jedinou povinnost, kterou musí firmy posílající své lidi přes hranice plnit. S rostoucím zapojením Česka do mezinárodního obchodu, a to nejen se západními zeměmi, se tato pravidla stávají pro stále více podniků důležitým tématem.

Servis zboží prodaného do jiného státu EU nebo třeba stavba dřevodomků českými dělníky v sousední zemi patří mezi typické příklady, kdy musí firma vyslaným pracovníkům zajistit stejné minimální pracovněprávní podmínky, jako mají v hostitelské zemi domorodci. Vyslání zaměstnanců přes hranice také musí předem nahlásit tamním úřadům − obvykle úřadu práce nebo inspektorátu práce. Nejčastěji chtějí úřady znát počet vysílaných zaměstnanců a jejich identifikační údaje, konkrétní místo, kde budou cizinci v hostitelské zemi poskytovat své služby nebo jak dlouho se tam zdrží. Informovat musí zaměstnavatel úředníky také o tom, jaký druh služby budou v hostitelské zemi jeho lidé poskytovat. Množství požadovaných informací se ale může lišit podle země, do níž pracovní síla z Česka míří. Některé státy tak například vyžadují i uvedení kvalifikace a výše mzdy každého vyslaného zaměstnance.