Nakupovat oblečení přes internet není snadné, protože na rozdíl od elektroniky přece jen z pouhého popisu nepoznáte, zdali vám vybraný kabát padne stejně dobře jako kabel do USB portu. Přesto v Česku za posledních několik let vyrostl silný hráč, který prodává módu přes web. Věčné dilema s tím, jestli oděv padne, vyřešil Zoot systémem kamenných výdejen, kde si zákazníci mohou zboží vyzkoušet a případně ho bezplatně poslat zpět.

Strategie, která spojuje nákupní zvyklosti z internetu a kamenné prodejny, zafungovala. Zoot dnes působí i na Slovensku a v Rumunsku. Loni utržil 706 milionů korun a po letech fungování skončil poprvé v provozním zisku. V čele firmy dodnes stojí jeden ze dvou zakladatelů a menšinový podílník Ladislav Trpák. Se svým společníkem přitom Zoot původně založili jako svého druhu sociální síť, v obchodní gigant vyrostla až po mnoha kotrmelcích.

Před časem jste řekl, že váš vztah k módě byl před založením Zootu spíš laxní. Změnilo se to?

Určitě. Býval jsem typický outdoorový Čech. Teď si umím daleko víc užít to, že si na sebe vezmu věci, které spolu ladí, nějak fungují a působí na okolí. Vždycky říkám, že móda je něco jako hudba. Podobně jako hudba vzbuzuje oblečení emoce a s nimi se dá hrát. A já jsem se proto naučil módu respektovat podobně, jako když respektujete hudbu nebo jiný směr, který není čistě postavený jen na racionalitě. Móda je hodně o spontánním rozhodnutí a o tom, že nám umožní si hrát s tím, kdo chceme být a jakou roli zrovna chceme hrát. Jestli si třeba na setkání s vámi vezmu šortky, nebo padnoucí sako a drahé hodinky.

Když se podíváte, kolik procent ze svých příjmů Češi utrácí za módu, tak jsme na tom v Evropě nejhůř. V tom je ten trh u nás nejtěžší.

Opakovaně říkáte, že český trh je z hlediska prodávání módy ten nejtěžší. Jak to vlastně myslíte?

Když se podíváte na čísla, kolik procent ze svých příjmů my Češi dáváme za oblečení, tak jsme na tom v Evropě nejhůř. Z našich příjmů utrácíme za módu někde hluboko pod tři procenta. V Německu je to téměř kolem pěti procent. To samé v Rumunsku. I když tam mají lidé obecně méně peněz, je vidět, že je vydávají mnohem víc za pocity a zážitky. My Češi jsme víc racionální, víc se soustřeďujeme na hodnotu. Neříkám, že je to špatně. Ale prostě to tak je. Proto říkám, že v tom je ten trh u nás nejtěžší.

Kdy jste začal podnikat?

Ještě za studií jsme s kamarádem zkoušeli prodávat krabice na doutníky a na vína. Udělali jsme si webové stránky, a dokonce jsme posílali něco do Ameriky. Bylo to srandovní, protože jsme neměli vůbec žádné peníze. Takže jsme si třeba museli nechat dopředu poslat peníze za vzorky, a pak jsme si chtěli nechat udělat katalog a zjistili jsme, že na něj nemáme potřebných 20 tisíc. Řekl jsem si proto, že se nechám na chvíli zaměstnat. Jobpilot byla internetová firma a hledala start-up manažera a sales manažera. Přihlásil jsem se na pozici sales manažera a pak jsem byl nejmladší obchodní ředitel v celé společnosti, která byla německá a působila po celé Evropě. Byli jsme konkurencí Jobs.cz, kteří tady měli de facto monopolní postavení.

Jaké bylo stát se ve 22 letech obchodním ředitelem?

Bylo to hrozně zajímavé období. Oni nemohli najít toho start-up manažera, takže já jsem vykonával spoustu věcí, které by měl dělat on. Ve dvaadvaceti to byla super zkušenost, protože se snažíte rozjet firmu v reálném světě, ale děláte to za cizí peníze. Takže jsem udělal spoustu pitomých rozhodnutí, ale to jsou věci, které se v průběhu času učíte. Když jsme konečně nabrali nějakého ředitele, tak už nás bylo asi deset. Pracovala pro nás tehdy mezinárodní reklamka Ogilvy a my jsme zjistili, že vůbec netuší, co dělat s internetovým brandem. V roce 1999 to ještě nikdo neuměl. A tak jsme s naším šéfem IT založili internetovou agenturu. To bylo v roce 2001, kdy šel celý trh dolů kvůli splasknutí internetové bubliny. Všichni říkali, že je nesmysl začít něco takového dělat. Ale my jsme byli tvrdohlaví a v uvozovkách hloupí. Což je vždycky dobré, když nedohlédnete na konec, protože jinak byste to nikdy nedělal. Když máte moc zkušeností, tak už se vám do ničeho nechce, protože vidíte tu bolest za tím.

jarvis_596f3999498e6104b9902520.jpeg
Je vždycky dobré, když nedohlédnete na konec, protože jinak byste to nikdy nedělali. Když máte moc zkušeností, tak už se vám do ničeho nechce, protože vidíte tu bolest za tím, říká Ladislav Trpák.
Foto: Libor Fojtík

Jak si vaše agentura vedla?

První velký klient byl poskytovatel internetu World Online, kterého v té době kupovalo Tiscali. My jsme pro ně dělali řadu věcí, kde jsme opět udělali strašně chyb. Vyrobili jsme třeba cédéčka, která měla připojovat k internetu, ale nepřipojovala.