Jako první Češka dosáhla vrcholu Mount McKinley na Aljašce, jako první žena na světě zdolala himálajskou Makalu bez použití kyslíku a totéž zopakovala Soňa Boštíková při dobývání osmitisícového vrcholu Lhotse.

"Říká se, že Nepál může člověk buď milovat, nebo nenávidět. Buď tam přijedete a okamžitě se naladíte na tu jejich horskou buddhistickou vlnu a je vám strašně dobře, nebo zjistíte, že máte jinou mentalitu," přibližuje Boštíková své nejoblíbenější místo, kde je na všechno času dost. Patří k těm, kteří se na onu himálajskou vlnu naladili, navíc dobře snáší extrémní výšky a miluje bílo, čisto a ticho vysoko v nebi. "Mám to strašně ráda, nabíjí mě to," přiznává česká horolezkyně, která poznala i místa s méně přátelským ovzduším, třeba v Pákistánu. "Klukům tam prostřeli ke stolu a mně, protože jsem žena, tedy něco podřadného, dali talíř do rohu místnosti. Navíc je K2 hrozně těžká, nepřátelská a tohle tomu ještě přidává," vzpomíná.

Stačí ji jen chvíli pozorně poslouchat a je zřejmé, proč miluje hory. V jejich majestátnosti a naprosté absenci falše se tahle introvertní žena musí logicky cítit spokojená, šťastná. A přestože má sen, že ještě dá dubl − Mount Everest a Lhotse −, tak radost nachází i na cestách s mnohem nižší nadmořskou výškou. "Když vylezete v pět ráno z krkonošské boudy, nikdo nikde, tak jsou celé ty hory vaše a můžete zažít stejný pocit jako v Himálaji."

Pumori: Vydržet se dá leccos, ale ne hlad

jarvis_5965f2f5498e6104b968bdb8.jpeg
Foto: archiv Soni Boštíkové

Ne všechny cesty musí skončit úspěšně, ale ze všech si lze podle Soni Boštíkové odvézt něco do života. Na první himálajské výpravě na Pumori v roce 1995 se o Boštíkové začalo tradovat, že vydrží všechno. Ona sama říká, že tak neomezenými silami nedisponuje, nevydrží třeba být hlady.

Každá výprava v Himálaji dostane přidělené místní lidi, nosiče, kuchaře a další. "Dáváte tam lidem práci. A my jsme dostali kuchaře, který neuměl vařit. Jenže já strašně ráda jím," říká.

Poté co se vracela vysílená z hor, kuchař nezvládal ani polévku z pytlíku. "Takže když jsme se vrátili, kluci šli odpočívat a já šla vařit, protože jsem se chtěla najíst. Všichni se podivovali, že jdu ještě do kuchyně. Já byla také unavená, ale těšila jsem se na jídlo," vzpomíná.