Obchodní zástupce společnosti vyrábějící stavební materiály vyrazil před šesti lety na firem­ní klientský zájezd do hor. Součástí akce bylo i společné lyžování, kde si zranil koleno. Po firmě chtěl jako odškodnění za pracovní úraz 121 tisíc korun. Společnost mu ale odmítala zaplatit, protože se úraz nestal při jeho běžné pracovní činnosti a účast na akci byla dobrovolná. Odškodnění obchodnímu zástupci přiznal nakonec až minulý měsíc Nejvyšší soud. Rozhodl, že peníze náleží všem zaměstnancům, kteří v době svého zranění jednají ve prospěch firmy, a to bez ohledu na místo a činnost, při které se incident stal. Takový pohled zásadně mění dosavadní přístup k odškodňování.

Pracovní úraz není cesta do práce

Zákon považuje za pracovní úraz zranění, které se stalo při plnění pracovních úkonů a v přímé souvislosti s pracovními úkony. "Za ty lze považovat například i převlékání a další činnosti, které předchází začátku samotné práce, stejně jako úklid prostor, předání úkolů další směně a převlečení se do civilu po skončení práce," vysvětluje právník z advokátní kanceláře Randl Partners David Borovec. Pokud zaměstnanec nepochybil v bezpečnostních opatřeních stanovených zaměstnavatelem, a přesto se zranil, náleží mu finanční odškodnění. Pracovním úrazem přitom podle zákona není incident, který se stal cestou do práce, nebo když zaměstnanec během pracovní cesty nejel po plánované trase a zranil se. Výjimkou je případ, kdy zaměstnanec odbočil z plánované cesty, aby odvezl svého spolupracovníka domů. Úrazem, za který odpovídá firma, také nejsou zranění, která vzniknou při cestě na jídlo či na lékařskou prohlídku. Na odškodnění není nárok ani v případě, kdy se úraz stal v podnapilém stavu či pod vlivem návykové látky.