Sociální demokracie to má těžké nejen v Česku, ale po celé Evropě. Jeremy Corbyn s labouristy sice získal ve Velké Británii více hlasů, než se čekalo, volby ale i tak prohrál. Drtivou porážku utrpěli socialisté ve Francii, kde je jak v prezidentských, tak v parlamentních volbách převálcoval Emmanuel Macron. A jen málokdo věří, že by sociální demokracie dokázala od vlády odstavit Angelu Merkelovou v sousedním Německu. Z velkých evropských zemí se tak v čele drží jen v Itálii. Podobně neradostná je pro levici situace v okolních postkomunistických státech, v Polsku a Maďarsku, kde po léta vládne nacionalistická pravice. Čestnou výjimkou je vlastně jen Ficovo Slovensko.

Obecnou příčinou tohoto úpadku je skutečnost, že sociálnědemokratické strany ztrácejí základnu a chybí jim jasná vize. Už před několika desítkami let převzaly − pod vedením Tonyho Blaira − neoliberální hospodářskou doktrínu. Voliči se však začali ptát, zda systém, o němž se mluví jako o liberálním kapitalismu, nemají místo levice vést skuteční liberálové, případně konzervativci. Ti k němu mají geneticky podstatně blíž než strany, u jejichž ideových základů stál Karel Marx a vedou je lidé s minulostí všemožných odstínů komunismu, trockismu či studentského radikalismu. Nebo zda alespoň nemají vládnout do široka rozkročené formace, jako je Macronova Republika na pochodu či hnutí ANO 2011 Andreje Babiše v Česku. Ty nezatíženy ideologií kombinují umírněný sociální program a kritiku tradičních politických stran se zájmy kapitálu.