Golfové hole má Vladimír Soták naskládané v bílém autíčku. Parkuje s ním u osmnáctijamkového hřiště Tále, které je usazeno v údolí Nízkých Tater.

O hole se nemusí bát. Všichni vědí, s kým mají tu čest.

Na golfovém vozítku jednoho z nejznámějších a nejvlivnějších Slováků je napsáno šerif. A také několik autogramů známých byznysmenů a politiků, třeba ostravského podnikatele Jana Světlíka.

Golfový a lyžařský resort Tále je jiný svět než ten dole v Podbrezové, která žije z těžkého průmyslu. Tady vládne osobitý generální ředitel a jeden z majitelů železáren Vladi­mír Soták. Fabriku bere jako rodinu. "Odtud se vyřizuje po­moc, lékaři, když má někdo rakovinu nebo havaruje," říká. Továrnu, která v Podbrezové dává práci třem tisícům lidí, vede 23 let. Patří k nejdéle sloužícím generálním ředitelům na Slovensku.

Nepřehlédnutelný je i ve svém Audi A8 s diplomatickým číslem, které má jako turecký honorární konzul.

Během rozhovoru − a ty dává jen vzácně − vykouří několik doutníků. Jeho drogou je ale fabrika. Řekne o sobě, že je stará struktura. Do strany vstoupil, když byl na vojně a dělal politruka. Uznává Miloše Zemana, Václava Klause a Andreje Babiše. Neuznává demokraty v čele státu. Za nejlepšího slovenského politika považuje Roberta Fica. Podporoval ho v prezidentských volbách před třemi lety, voliči ale dali přednost Andreji Kiskovi.

Když ten letos na jaře navštívil Železárny Podbrezová, jistě věděl, že když chválí jejich majitele, chválí Ficova přítele.

"Akcionáři a vedení společnosti nemyslí jen na to, jak vyprodukovat zisky a obsadit trhy, ale myslí i na lidi, kteří tu žijí a působí," ocenil prezident.

Pod značku ŽP Group (Železárny Podbrezová) patří i dvě továrny ve Španělsku. Do loňska byly součástí skupiny také strojírny Žďas ve Žďáru nad Sázavou, jeden z největších zaměstnavatelů na Vysočině. Za 72 milionů eur, tedy zhruba dvě miliardy korun, prodal slovenský majitel strojírenskou společnost včetně její dceřiné firmy TS Plzeň čínské skupině CEFC. Nyní s roztrpčením sleduje, koho Číňané poslali do vedení.

V čele představenstva Žďasu je bývalá šéfka České pošty Marcela Hrdá, která je viceprezidentkou evropské části skupiny CEFC. V dozorčí radě usedl Jaroslav Tvrdík.

O Žďasu říkáte, že jste z krachujícího podniku udělali bri­liant. Proč jste se ho zbavili?

Já jsem byl proti prodeji a těžko jsem ho snášel. Ale byl jsem jediný, ostatních šest akcionářů se rozhodlo, že Žďas prodáme. S kolegy dělám celý život a nestálo mi za to, abychom se rozhádali kvůli penězům. A tak jsme podnik prodali a vyplatili banky. Dnes má naše fabrika minimální úvěry. Asi deset milionů eur, to je nic.

Češi nabízeli za Žďas ceny, které byly urážkou. Až takovou, že se s nimi už nikdy nechci bavit. Mysleli si, že se toho chceme zbavit.

Kolik bylo zájemců o žďárské strojírny?

Dvanáct. Češi nabízeli nehorázně nízké ceny. Mysleli si, že se toho chceme zbavit. Jejich ceny byly urážkou. Až takovou, že se s nimi už nikdy nechci bavit.

V jakém stavu jste Žďas čínské skupině CEFC předávali?

Číňani mají fabriku, která jako jediná na světě vyrábí celou škálu kovacích lisů. Když jsme ji v roce 2002 kupovali, byla na pokraji krachu. Vedení chtělo Žďas po částech rozprodat, skončil by. My jsme ho dali do pořádku. Během jednoho roku byl v zisku. Firmu TS Plzeň jsme pak koupili jen proto, že Žďasu konkurovala v hydraulických lisech.

Sledujete, jak se firmě pod Číňany daří?

Když jsme se pro ně rozhodli, věřil jsem, že majitelé budou mít zájem, aby fabrika dobře fungovala. Že si přivedou kvalitní manažery i své specialisty, kteří vyrostli v hutích. Čína je největším výrobcem oceli, jsou tam obrovské hutě, takže mohou dodat odborníky. Ne že tam dosadí český management slovenského původu a bude do toho mluvit Tvrdík a nějaká paní Hrdá. Nebo Hehejík, který sice dokončil báňskou školu, ale dělal jen v ostraze na poště a na letišti u pana Tvrdíka.

Číňanům se divím, že když koupí fabriku, nepodívají se, kdo tam pro ně dělá. Měli by se snažit, aby fabrika šlapala minimálně stejně nebo lépe, než když ji vlastnili Slováci. Čína je obrovský trh, může Žďas zásobit zakázkami na dvacet let. Ale nevím, kdo to v Šanghaji řídí. Já tomu nerozumím.

jarvis_594a7147498e5f1e7413fb6d.jpeg
„Slovensku euro pomohlo. A pomohlo každé zemi, která vstoupila do eurozóny. Česko by se tím zařadilo do něčeho velkého,“ říká Vladimír Soták.
Foto: Jan Rasch

Vy jste se s nimi nepotkal?

Ne. Kdybych se s nimi potkal, řekl bych jim:

Probuďte se, dejte tam zakázky a chraňte si lidi, kteří tam dělají. Na Vysočině i v Plzni. Jsou to poslední mohykáni, kteří ovládají tuto technologii. Když odejdou, jiní nebudou. Vy hazardujete s něčím, co má světové parametry.

Žďas má excelentní výrobky a měli by ho řídit lidi, kteří umí víc než číst výsledovku. Ne že přijdou třikrát za rok do fabriky. Musí komunikovat na týdenní bázi, mít vztah k fabrice a k lidem.

Nevěříte šéfce představenstva Marcele Hrdé?

Ona neví, co mluví, když v médiích uvede, proč nemá fabrika zakázky. To se mě dotklo. Já neřídil Žďas jako ona poštu a aerolinky s Tvrdíkem.

Když vloni na jaře přijel na Vysočinu prezident Miloš Zeman, lidem říkal, že jim přivezl dar. Myslel tím příchod Číňanů do žďárských strojíren. Nevadilo vám, že o trans­akci mluvil jako o svém daru?

Prezident Zeman o všem věděl, komunikovali jsme spolu. To je v pořádku, může věc prezentovat, jak chce.

Ale kdyby se podíval, jak lidé, kteří tam nyní jsou, řídí fabriku, dotklo by se ho to. On to nesleduje. Prezident Zeman určitě chce, aby fabrika fungovala jako dosud nebo lépe.

Byl také zájem o Železárny Podbrezová?

Zájem měli Francouzi. Chtěli koupit pár procent, aby měli předkupní právo. Řekli jsme ne.