Ve snaze přehlušit řev motoru devítitunového závodního speciálu LIAZ na mě Martin Macík mladší, jezdec Rallye Dakar, křičí: "Máte ráda jízdu na horské dráze? Bude to trochu cukat." Přikyvuji. Po prvním tréninkovém kole na závodní trati v sedlčanské kotlině jsem ale ráda, že jsem se předtím nestihla naobědvat. V rychlosti 120 kilometrů v hodině se řítíme na skok. Kola ztrácí kontakt s offroadovou tratí, letíme. Rozhodně žádná atrakce na matějské pouti si nezadá s otřesy kabiny při dopadu. V mžiku vteřiny následuje ostrá pravotočivá zatáčka blátivým terénem. Očima opatrného řidiče jsme se v ní nepřevrátili jen zázrakem.

Během skutečného závodu Rallye Dakar posádka běžně zažívá přetížení 3G, konstantní otřesy, padesátistupňová vedra i vysoké nadmořské výšky, ve kterých nejen motoru dochází dech. "Dnes už je v podstatě jediným slabým článkem v závodě posádka, která balancuje na hranici svých fyzických i psychických limitů. Technika vydrží mnohem víc než dřív a stále se zdokonaluje," vypráví osmadvacetiletý závodník, který v letošním ročníku Rallye Dakar skončil v kategorii nákladních vozů desátý. Umístění mezi top 5 nejlepšími jezdci mu uniklo kvůli poruše na chladicí soustavě. Výměnou chladicí vrtule ztratil jeho tým Big Shock Racing bezmála tři hodiny, a připravil se tak o čtvrté místo v nejtěžším automobilovém závodě na světě.