Manželé Magda a Petr Kučerovi nemají šlechtické předky. Nejsou ani restituenti. Rokokový zámek v Nových Hradech poblíž Litomyšle koupili před dvaceti lety za čtrnáct milionů korun, aby v něm podnikali. Prodali vilu a pozemky, které kdysi levně nakoupili, opustili Prahu a přestěhovali se do malé východočeské obce, kde začínali ve spacáku. Původně historik, novinář a polistopadový politik se od té doby živí rukama. Z politiky odešel kvůli Miloši Zemanovi. Vadilo mu, jaké klima přinesl do sociální demokracie.

Bez úvěrů a bez dotací vykřesali Kučerovi ze zchátralého zámku skvost, kterému se říká české Versailles. Novodobý zámecký pán zavčas vytušil, že pro jejich zámeckou firmu a ekonomické zdraví je důležitá velikost historického objektu. Kdyby byl ještě dvakrát větší, jeho ekonomika by byla snadnější. Takto je prý na samé hranici. V posledních letech se rodina soustřeďuje na zakládání unikátních zahrad. "Všechno − a nejen v zahradách − si děláme sami. Firmy na nic nezvu," říká Petr Kučera, brzy sedmdesátník. Dodnes nemá mobil, jen by ho zdržoval od práce.

Přestože je pondělí, brána do novohradského zámku je otevřená. Lidí nepřichází mnoho. Jsou naučeni, že první den v týdnu mají hrady a zámky tradičně zavřeno. Nové Hrady vítají návštěvníky během sezony každý den. Na Magdu Kučerovou, která mimo jiné peče výtečné dorty pro zámeckou cukrárnu, vyšla ten den služba v galerii anglických klobouků. Petr Kučera kvůli nám vypíná rotavátor, s jehož pomocí právě obdělává jeden z mnoha koutů v rozlehlé zahradě. Na nikdy nekončící zahradničení byl do loňska sám, od letoška má dva pomocníky. Rozhovor probíhá stylově − uprostřed zahrady.

Od letošní sezony vybíráte za vstup do zahrad padesát korun. To na českých zámcích není zvykem, jak lidé novinku přijímají?

Velkorysé založení zahrad je finančně srovnatelné s opravou zámku. Provozní náklady na udržování a obnovu jsou násobné proti tomu, kolik stojí chod historických budov. Laici to nevědí a já je omlouvám, když se pozastavují nad tím, že za vstup do areálu se platí.

Máme divadlo ze stříhané zeleně. Je jediné v republice. Konají se v něm vždy české premiéry barokních oper.

Na každém kroku je vidět, že jste vsadili na rozmanité a honosné zahrady. Co vás k tomu vedlo, když říkáte, jak jsou nákladné?

Snažíme se ekonomicky postupovat cestou, jakou známe ze západní Evropy. U historických objektů ve Francii a Anglii dlouhodobě kladou důraz na exteriér. Zámky většině lidí splývají, zatímco zahrady jsou proměnlivé, v každé roční době jsou jiné a lidé se do nich vracejí. Jde o to, kolik nasbíráte energie a inspirace, aby zahrady byly zajímavé. Vše děláme vlastními silami, ze svých prostředků a bez dotací. Musíme zvažovat, do čeho dáme peníze.

Podle čeho se rozhodujete?

Hledáme malé niky, které nejsou obsazené. Máme třeba okrasnou zeleninovou zahradu, jak je běžné u velkých sídel v Anglii, ale tady je to popelka. Přitom je velice inspirativní, jak vím z ohlasu návštěvnic. Zeleninu pak používáme v domácnosti i v zámecké restauraci.

Jaká další bílá místa jste objevili?

Máme divadlo ze stříhané zeleně, jediné v republice. Konají se v něm vždy české premiéry barokních oper. Letos pošesté tu budou barokní večery v rámci mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl. Máme také francouzskou, italskou i anglickou zahradu, jakož i zahradu bílou a vymyšlené další dvě barevné zahrady. Neobjevujeme nic nového, inspirujeme se v anglickém zahradnictví. To je fenomén.

Kolik jste už do zahrad investovali?

Počáteční investice není malá, údržba je násobná. Dnes představuje zhruba dvojnásobek, než kolik nás stojí provoz zámku. A stále zahrady rozšiřujeme. Každý rok vybuduji jeden typ zahrad.

Máte představu, jak bude areál vypadat za deset let?

To mi bude osmdesát a docela rád bych byl v důchodu. Pokud budeme v kondici, do pěti let bychom měli mít základní půdorys zahrad hotový. Není to málo, zabírají 25 hektarů.

jarvis_5937e260498ef5109862ff9f.jpeg
Všechno si dělá sám. Když mu na chodník před zámkem přišel dlaždič, řekl si 270 korun za metr čtvereční. „Na to jsem mu řekl: Kdybyste dostal podobnou zakázku, brnkněte mi, půjdu s vámi dělat,“ říká.
Foto: Tomáš Nosil

Ta dřina vás baví, nebo je to ekonomická nutnost?