Když se Bohuslav Sobotka stal na počátku roku 2014 premiérem, asi ani on nedoufal, že minimální mzda bude každý rok poskakovat v takovém kvapíku. Z 8500 korun na počátku tohoto kabinetu ji Sobotka vytáhl na 11 tisíc v letošním roce. A ani to mu nestačí. Ve volebním roce je potřeba jít přece ještě výše. Odboráři chtějí 12 500, zaměstnavatelé naříkají a ministerstvo práce navrhuje "jen" 12 200 korun.

Sobotka přesvědčil veřejnost, že růst minimální mzdy je jednoduchým a účinným způsobem podpory nízkopříjmových pracujících. Ale tak snadné to rozhodně není.

Neplatí sice jednoduchá rovnice, že zvyšování minimální mzdy automaticky zvyšuje nezaměstnanost, ale může na českém poměrně nepružném pracovním trhu vytlačovat nízkopříjmové do jiných pracovních kontraktů − od nejrůznějších dohod o provedení práce až po práci načerno. Což nikdo nechce. Kalibrovat minimální mzdu je proto v každém státě jeden z nejobtížnějších úkolů pro vládní ekonomy − pokud jsou tedy zodpovědní a nestřílí, jako u nás, částky od boku.

Na počátku Sobotkovy vlády bylo asi celkem pochopitelné, že po letech nenavyšování se minimální mzda zvedla. Ale pak se z oprávněného boje stala nekonečná zákopová válka, u které nevíme, jak skončí. Minimální mzda už dosahuje dvou pětin průměrné mzdy, a ČSSD přesto pořád není spokojena.

Je nejvyšší čas zatáhnout za záchrannou brzdu a politický boj nahradit co možná nejvíce apolitickým vzorečkem pro výpočet minimální mzdy. V mnoha zemích EU je indexace navázána na růst spotřebitelských cen, lze ale jistě zvolit i jiné indikátory.

Cíl je však pořád stejný. Růst minimální mzdy má být pro podni­katelskou sféru předpokládatelný a má s ním jít už dopředu kalkulovat ve financích na příští roky. A pokud do minimální mzdy mohou výrazně promlouvat politici, pak ji musí nechat rok dva na pokoji, aby se firmy přizpůsobily.

Není to nic těžkého. Není to nic nepochopitelného. Ale také to bohužel není nic, co by politici snadno přijali za své. Zvláště ne před volbami.