Od hospodářské krize přestal tento stát umět dělat rozpočty. Samozřejmě i předtím se předepsané miliardy v jednotlivých kapitolách nejdůležitějšího zákona země tu a tam lišily od reality. Speciálně to pak bylo vždy vidět u výsledného schodku, který nelícoval se schváleným jízdním řádem. Ale není prostě možné, aby poté, co minulý rok státní finance skončily v přebytku skoro 62 miliard, nyní Andrej Babiš předkládal rozpočet se schodkem 50 miliard. A to ještě drze tvrdí, že jde o "snížení deficitu o 10 miliard".

Do roku 2008 se každý ministr financí snažil, aby plánovaný a skutečný schodek lícoval plus minus nějaká ta miliarda. Rok 2009 však místo plánovaných 38 miliard schodku skončil deficitem 192 miliard. Recese sice odezněla, ale další ministři financí si vytvořili nešťastný návyk notně přestřelovat schodky, aby se do nich za všech okolností vešli.

Andrej Babiš to dotáhl k dokonalosti. Minulý rok bylo jasné, že v podmínkách robustního hospodářského růstu spějeme po dvou dekádách k vyrovnanému, či dokonce přebytkovému rozpočtu. Babiš tam ale stejně nechal schodek 60 miliard a ani premiér, ani poslanci mu za to nevyčinili.

Nyní nominálně umaže dalších 10 miliard, a co udělá reálná ekonomika s rozpočtem, ho pranic nezajímá.

Babišův nástupce Ivan Pilný za čtyři měsíce do voleb na ministerstvu mnoho nestihne. Ale pokud by odmítl Babišův rozpočet a navrhl realističtější limity, zapsal by se do dějin. Přetnul by ten perverzní zvyk Babiše, kdy vždy v lednu po uzavření čísel za minulý rok slavně oznamuje, kolik desítek miliard ušetřil oproti plánovanému rozpočtu. To, že byl od počátku naplánovaný špatně, už ale nikdy nedodá.

Česko potřebuje nějakou verzi finanční ústavy nejen kvůli tomu, že jako poslední v EU nemáme žádný druh dluhové brzdy. Ale mimo jiné právě i proto, že by nás takový zákon naučil opět to, co jsme před lety zapomněli − jak správně rozpočtovat.

Pokud ministerstvo financí neočekává příští rok ničivou ekonomickou katastrofu, 50 miliard deficitu prostě nemůže před veřejností nijak rozumně odůvodnit.