Nemine měsíc, aby lidstvo jen o vlásek neuniklo záhubě. Nevěříte? Pak asi nesledujete média, protože třeba v lednu jste se mohli dočíst, že "zatímco jste v pondělí obědvali, Zemi těsně minul asteroid", v únoru že "konec se blíží" (samozřejmě v podobě asteroidu), v březnu jste si sice mohli vydechnout, ale duben to napravil titulky typu "K Zemi se řítí obrovský asteroid". A nebude to lepší, protože strašení asteroidy trvá už několik desetiletí, takže by bylo divné, kdyby najednou přestalo.

Nicméně zatím žijeme, což vyvolává otázku, jak je to možné. Vezměme si to pěkně popořádku. Třeba ten lednový asteroid Zemi sice minul v poloviční vzdálenosti k Měsíci, ale byl velký jen asi 30 metrů, tedy o málo větší než ten, který v únoru 2013 spadl v Čeljabinsku. Ten sice rozbil hodně oken, ale do konce civilizace to mělo daleko. Únorový asteroid už sice byl pořádný kus (průměr přes 600 metrů), ale zase nás minul ve vzdálenosti 51 milionů kilometrů, tedy více než stopadesátkrát dál, než je Měsíc − a ten na nás taky hned tak nespadne. Takhle bychom mohli pokračovat dlouho, protože ve skutečnosti každý měsíc nás takových těles mine deset i víc…