Marie Terezie byla jedinou ženou v čele habsburské monarchie, zapsala se však do dějin jako její největší reformátorka. Byla nejen matkou 16 dětí, ale také − obrazně řečeno a nevědomky − matkou zdejšího kapitalismu. Ten se tu opožděně začal prosazovat a rozbíjet přežívající feudalismus. Zajistila tak budoucnost říše, jejímž jádrem byly české země, na dalších 150 let.

"Evropa přecházela od barokního věku do období osvícenství, od patriarchálního způsobu vlády k dělení moci. V hospodářské sféře se během panování Marie Terezie odehrával postupný přechod od feudální agrární ekonomiky ke kapitalistické průmyslové výrobě," tvrdí francouzský historik barokní éry Victor-Lucien Tapié.

Na konci vlády měla říši s 25 miliony obyvatel, silnou armádou a obstojným příjmem z daní. Navzdory tomu, že zdědila těžkopádnou státní správu, dokázala ji zmodernizovat a prosadit myšlenku, že úřad má být službou státu. Především ale prosazovala rozsáhlé hospodářské změny, modernější osevní a technologické postupy a napomáhala při zakládání nových výrob i samotných podniků, manufaktur. Za její doby se rozvinul i tereziánský životní styl patrný hlavně ve městech. Což se vysvětluje splýváním obyvatelstva, vlivem katolického náboženství a napodobováním vyspělejších italských vzorů. Není divu, že kolem ní vznikla legenda přežívající až do dnešních dnů, kdy od jejího narození uplyne 300 let.

K reformám panovnice nepřistoupila ani tak proto, že by si je tolik přála −, módní osvícenské teorie dokonce nesnášela − ale pod tlakem událostí. Poté co o zděděnou říši hned po nástupu na trůn málem přišla. Bezvýchodnost ryze agrární ekonomiky a robotně-nevolnického systému se prokázala prostřednictvím mezinárodních neúspěchů, hlavně porážkou ve třech válkách o Slezsko. Konflikty s Pruskem a jeho západními spojenci ukázaly, že z dob středověku trvající hospodářský a správní systém, který ještě obstál v konfliktech s Tureckem, se při střetu s moderní Evropou dostal na hranice možností.

Obchodní bilance tereziánských Čech byla vysoce aktivní, vývoz trojnásobně převyšoval dovoz.

Od tolaru k manufakturám

Reformy měly jasný cíl: zvýšit státní příjmy, omezit zadlužení a lépe vyzbrojit armádu. Tři čtvrtiny obyvatel se dál živily zemědělstvím, nově se však očekávalo, že k prosperitě přispěje "průmysl" a obchod. Podobně jako v Anglii, kde daňové výnosy byly i při třetinové populaci více než dvojnásobné. Nešlo přitom o nic jiného než o oprášenou merkantilistickou teorii, že se na území říše musí co nejvíce vyrábět a prodávat za hranicemi.

Jedním z konkrétních opatření se stala ochrana domácího trhu a omezení dovozu přepychového zboží. Daleko důležitější než nová cla ale bylo zavedení kvalitní mince. Střední Evropa trpěla měnovým chaosem a v obchodě se užívalo různých platidel nevalné jakosti. Stříbrný tereziánský levantský tolar se začal razit v Günzburgu na horním Dunaji a obíhal nejen v habsburské říši, ale rovněž v Itálii a východním Středomoří, kde konkuroval italským a nizozemským penězům. Pomohl dokonce oživit obchod s tímto regionem, ať šlo o vývoz českého textilu, či maďarského obilí z Terstu. S tolary dokonce úspěšně spekulovali marseillští kupci − nakupovali je v Augsburg a v Orientu je se ziskem měnili za zlato. Za pár desetiletí se tolar stal vzorem pro americký dolar. Oblíben byl i v arabských zemích a až do roku 1936 se jím dalo platit v Etiopii. Mince se razí kontinuálně dodnes.

Monarchie se současně měnila v jednotný hospodářský prostor: mizely vnitřní poplatky a mýta na hranicích jednotlivých habsburských zemí, pomohl rovněž jednotný systém měr a vah. Přesto přetrvávaly ohromné rozdíly mezi Vídní se 170 tisíci obyvateli i příhodnými podmínkami pro podnikání včetně velké banky a ospalými městy či venkovem. "Hlavní město habsburské monarchie a její jednotlivé provincie oddělovala nejen vzdálenost v mílích, ale také v čase. Jako by mezi nimi panoval rozdíl několika generací," uvedl historik Tapié.

Ale i to se začalo měnit a klíčem bylo budování manufaktur. Na jejich zakládání a zvýšení přitažlivosti jejich produkce na zahraničních trzích se podílelo několik nových vládních institucí − komerční ředitelství, ministeriální deputace a komise vyslané do jednotlivých zemí. Úředníci dozírali i na kvalitu a prosazování moderních výrobních postupů, v textilnictví se například staly vzorem londýnské firmy. Podnikání si ponechávalo aristokratický ráz. Velké manufaktury byly v rukou státu a významných šlechticů. Z řad měšťanstva se ponejvíc rekrutovali zprostředkovatelé a překupníci zajišťující dodávky surovin a majitelé bavlnářských dílen.

Někde manufaktury stály na starším základě. Třeba výrobna sukna v Horním Litvínově na panství Valdštejnů. Za Marie Terezie se však proměnila ve velkou firmu s rozsáhlou dělbou práce. Zpracovávala vlnu z širokého okolí a v roce 1774 zaměstnávala 442 lidí. Šlo sice o soukromý podnik, ale s těsnými vazbami na stát. Vláda poskytla půjčky a udělovala rozmanité výjimky, například povolila jinak zakazovaný dovoz vlny ze Španělska.

Pomoci Vídně se těšila rovněž věhlasná bělírna plátna v Potštejně založená na zelené louce slezským podnikatelem Harbuvelem de Chamaré. Plátno se nakupovalo od tkalců, bělilo, valchovalo, potiskovalo a apretovalo. Dokonce vznikla škola, v níž se přadleny učily kvalitněji tkát. Vláda opět přišla s daňovými a celními úlevami a podnik měl také speciální účet v jednom polostátním finančním ústavu. Úřady dokonce zajišťovaly dovoz semen lnu a hrabě Chamaré zase na oplátku dozíral nad pěstováním této rostliny po celých Čechách. Bohatství dokonce prosakovalo níže. Dělníci dostávali slušné odměny a pot­štejnský farář jim pak vyčítal zkaženost velkými penězi a časté návštěvy hospod.

Ekonomika Evropy v době Marie Terezie

Zboží z Potštejna žádali nejen v Praze, Vídni či Uhrách. Spoléhala na něj také zavedená obchodní společnost rodiny Kennedyových, která plátno vozila do Latinské Ameriky. Manufaktura nedokázala všechny zakázky splnit, a tak se otevřel prostor pro jiné. Do roku 1762 podobných, i když menších manufaktur vyrostlo v Čechách 38.

Císař obchodník

Největším podnikatelem v habsburské říši ovšem byl manžel Marie Terezie, císař František Štěpán Lotrinský. I když ho v roce 1745 zvolili do čela Svaté říše římské národa německého, vyčpělý titul nestačil, aby mohl hrát významnější roli na vídeňském dvoře. Upnul se proto na byznys, s nímž se seznámil v mládí při správě toskánského velkovévodství. To zvelebil kombinací levných úvěrů pro řemeslníky a ochranou domácí produkce. Ani on nepřišel zkrátka a získané peníze později investoval a začal nakupovat jednotlivá panství. V prvé řadě velkostatky Holíč a Šaštín na jihozápadním Slovensku. Začal tam s intenzivní zemědělskou výrobou, pěstováním ovoce, rybníkářstvím, vařením piva a chovem zvěře. Postupně ale přesedlal na manufakturní výrobu. V Holíči vybudoval velkou továrnu na keramiku a díky nízkým výrobním nákladům ovládl vídeňský trh. Ještě úspěšnější byly jeho bavlnářské podniky. Nakonec zaměstnával desítky tisíc lidí. Podporoval i jiné a podnikatelům obstarával šlechtické tituly a rozmanitou protekci. A současně získával podíly v jejich firmách.

Císař spoléhal také na velkoobchod a za sedmileté války se stal hlavním dodavatelem zbraní, uniforem a koní pro císařskou armádu. Ty spolu s proviantem prodával i úhlavnímu nepříteli, pruskému králi Fridrichovi II. Ten pak napsal, že "princ manžel, císař František, zásoboval přítele i nepřítele". Když se tyto obchody provalily, chlácholili císařovi společníci rozzlobenou Marii Terezii, že od protivníka vždy požadovali lichvářské ceny. Vydělané peníze František roztáčel prostřednictvím bank v Benátkách, Janově a Amsterodamu a sám měl peněžní ústavy v Německu a Itálii. Úspěšně po Evropě obchodoval s rakouskými státními dluhopisy, poskytoval vídeňské vládě úvěr a tvrdě vymáhal splátky. Nakonec jako uznávaný investor pomáhal ozdravit státní finance, protože pro zahraniční bankéře představoval důvěryhodného partnera.

Když zemřel, zůstalo po něm ohromné jmění. Posloužilo nejen k sanaci státního rozpočtu, stalo se rovněž základem speciální nadace, soukromého majetku Habsburků. Z něj se po desítky let vyplácela štědrá apanáž členům dynastie a fond přežil i samotný zánik podunajské monarchie.

Meze růstu

Manufaktury nakonec pokrývaly všechny tehdejší výrobní obory. I proto, že vláda v šedesátých letech 18. století ustoupila od uplatňování přísných pravidel a vsadila na volnou konkurenci, na tržní principy.

Důležité bylo zpracování železa, nejvíce ve Štýrsku a Korutanech, ale i v Čechách u Berounky. Na železářství se podílely například šlechtické rody Šternberků, Fürstenberků či Harrachů. Na panství Sloup začala manufaktura hraběte Josefa Kinského ve velkém vyrábět vynikající zrcadlové sklo, které se po celé Evropě vyrovnalo proslulé benátské produkci.

Po ztrátě Slezska se také průmyslovou základnou monarchie staly české země. Jejich obchodní bilance byla vysoce aktivní, vývoz trojnásobně převyšoval dovoz. Na export šlo plátno, sukno, lněná příze, sklo a cín, ze zemědělských produktů vlna, obilí a chmel a také dobytek a ryby. Druhým hospodářským centrem zůstala Vídeň, tam kvetla výroba luxusních předmětů − hedvábí, zlatých a stříbrných nití, bižuterie i šperků. Sebevědomí habsburské monarchie rostlo, výroba i obchod nicméně zůstávaly v mezinárodním srovnání omezené. Konkurence už tehdy byla tvrdá a zboží nejsnadněji pronikalo na Balkán, do Osmanské říše, kde nenasytnou poptávku představoval lidnatý Istanbul.

Měnil se i vnitřní trh. Mezi venkovany zprvu obíhalo jen málo peněz, protože je spotřebovali na placení daní. Postupně ale rostl odbyt řemeslných výrobků a začínalo se více stavět. Přednostně se rozvíjely některé profese − s rostoucím obchodem a cestami k moři si pomohli hlavně formani a hospodští. Lépe než dřív prosperovala drobná výroba, která s pomocí úřadů prolamovala staleté cechovní omezení. Textilní řemesla tak byla v letech 1755 až 1774 prohlášena za svobodná. Na vzestupu bylo peněžnictví, v českých zemích zejména v Brně, kde vznikla banka spojená s burzou. Stát se staral o dopravu, důležité silnice dodnes leží na základech silnic tereziánských, budovaných po francouzském vzoru, a začaly práce na splavnění řek.

Největší pozornost nicméně vláda věnovala výběru daní. Zřídila nové katastry a od roku 1757 přikročila k částečnému zpoplatnění půdy feudálů a církve i jejich dalších příjmů z podnikání a poddanských platů.

Krok do budoucnosti představovalo vydání všeobecného školního řádu, které vedlo k vybudování sítě základních škol. Na venkově vznikaly malotřídky, ve městech i větší školy s praktickou výukou rozdělenou na přípravu buď pro zemědělství, či "průmysl".

Nešlo o filantropii, ale poznání, že složitější výrobní postupy a služba v armádě vyžadují minimálně znalost čtení a základů matematiky. Spolu s tím se úřady začaly starat o vydávání učebnic a instituce pro přípravu učitelů. Marie Terezie rovněž vyjádřila přání, aby rodiče děti, chlapce i dívky, ve věku od šesti do dvanácti let posílali do školy. A protože přání absolutního monarchy má blízko k zákonu, pokládá se její výnos za počátek povinné školní docházky. Výsledkem se za sto let let stala všeobecná gramotnost.

Manufaktury ale brzdil nedostatek pracovních sil. Ty vázaly panující nevolnické poměry a poddaní museli dál přednostně robotovat na šlechtickém velkostatku. V dílnách proto často pracovala chudina nebo děti. Od sedmdesátých let století se vídeňská vláda přikláněla k úvahám o zrušení nevolnictví. K tomu nakonec došlo až po smrti Marie Terezie za jejího syna Josefa II. Příslušný patent zaručil volnost pohybu, stěhování, uzavírání sňatků a také odchod do učení či na studia. Další předpisy rozšiřovaly majetková práva poddaných a přestalo se s mučením a brutálními tresty.

Neexistující Zlatý patent

Nešlo jen o nevolnictví, tedy osobní závislost na vrchnosti, ale hlavně o robotu. Ta v Česku znamenala, že 30 procent práce, zadarmo a ponejvíc v sezoně, odváděli rolníci na panském. Marie Terezie na tom neviděla nic špatného, zasahovala jen v případech krutého zacházení s poddanými. Když jich například na Dobříšsku drábové několik ubili k smrti. Až nezdar ve válečných střetnutích a s tím spojené hospodářské obtíže, děsivý hladomor a neklid na venkově nutily vládu k omezení robotních povinností. Vždyť i oficiální zpráva ze sčítání lidu uváděla, že venkované "jsou malí, protože jsou špatně živení a příliš mladí posíláni na robotu". Za diskusí, jak se to celé má provést, propuklo v roce 1775 ve východních Čechách rozsáhlé povstání. Na Náchodsku se rozhořelo pod dojmem nepravdivých pověstí, že panovnice vydala "Zlatý patent" rušící robotu úplně a že ho aristokraté sedlákům tají.

Armáda si se vzbouřenci poradila snadno, vláda však robotní povinnosti alespoň pevně stanovila. Rolníci byli rozděleni do 11 tříd − pro chudé z nich byla robota předepsána od 13 dní ročně až po tři dny v letních týdnech a například bohatí sedláci museli vrchnosti posílat na práci čeledíny a až čtyři koně.

Podnikání brzdila robota, kterou se Marii Terezii ani císaři Josefu II. pro odpor feudálů odstranit nepodařilo.

O 15 let později se robotu pokusil převést na peněžní dávky císař Josef II., jenže zemřel dříve, než se mu to podařilo prosadit. Nucená práce přežila až do revolučního roku 1848, a brzdila tak po další desítky let modernizaci zemědělství, neboť zajišťovala rentabilitu šlechtických velkostatků i při nízké produktivitě. A poddaní neměli na rozvoj vlastního hospodářství čas a peníze. Největším pokrokem v zemědělství proto nakonec bylo zavedení pícnin, což umožnilo chovat více dobytka, a především brambor, potravy chudých.

Tereziánské reformy zůstaly v polovině cesty. Po předčasné smrti císaře Josefa II. a propuknutí revoluce ve Francii nastoupili konzervativci, kteří o nich nechtěli ani slyšet. Navíc, a to je problém i současné české transformace, domácí ekonomika sice stále rostla, avšak jinde byl hospodářský vzestup daleko větší. Například v sousedním Německu, a především ve Velké Británii, jejíž náskok se ještě rychle zvyšoval od chvíle, kdy se koncem 18. století začala měnit ve skutečnou "továrnu světa".

Z českého hlediska ale význam Marie Terezie netkvěl jen v osvícenských reformách a v položení základů zdejšího kapitalismu. Zásadní bylo už to, že udržela svoji rozsáhlou říši pohromadě, když Habsburkové v roce 1740 v osobě jejího otce Karla VI. po meči vymřeli.

V opačném případě by si české země s pomocí Francie rozdělili sousední panovníci, kteří přišli s vlastními, i když pochybnými dědickými nároky. Výsledkem by se pak staly bavorské Čechy, saská Morava a Královéhradecko by spolu s celým Slezskem urval pruský král Fridrich II.

Zázračné národní obrození − tak o něm později mluvil Tomáš G. Masaryk − by se asi nekonalo a český jazyk by zřejmě zanikl.