Až příště poletíte do Ameriky, může se stát, že se vás imigrační úředník nebude ptát jen na obvyklé banality. Tak jako dnes, asi to znáte. Ve kterém hotelu hodláte bydlet, kdy odletíte zpátky a jak vysoké jsou vaše členské příspěvky v ISIS? Vy nejste členy ISIS? Ani al-Káidy? Haha, to byl chyták. Díky za odpovědi a vítejte v USA!

Ne, až příště poletíte do Ameriky, může vás imigrační úředník požádat o mobilní telefon. Odemčený, pokud možno. Už to samo o sobě je nepříjemný pocit. Jako kdybyste vzali cizího člověka do koupelny, kde se právě chcete začít sprchovat. "Budu jako myška, jen si tu sednu do koutku a budu se na vás dívat," řekne vám chlácholivě, ale vás to ani trochu neuklidní.

A to stále nemusí být všechno. Imigrační úředník může také projevit zájem nahlédnout do vašich aplikací pro sociální sítě. Facebooku, Twitteru, možná i do vašich účtů na Googlu. A pokud mu na vašem telefonu nepůjdou otevřít, požádá vás o přihlašovací jména a hesla.

A tady přesně končí legrace. Většina lidí vám řekne, že tady je ta čára, kterou už nejsou ochotni překročit. "Jestli budou chtít hesla na Google nebo Facebook, tak do Ameriky přestanu jezdit. Protože i kdyby mě pak pustili, tak je to Amerika, která mě už nezajímá," řekl mi jeden kamarád.

Na jedné straně mu rozumím. Ameriku má moje generace zafixovanou v hlavě jako zemi svobody a ne­omezených možností. Byť většina z mojí generace musela z této představy slevit, když jsme po roce 1989 mohli začít do Ameriky jezdit a už při žádosti o vízum čelit nepříjemným otázkám a byrokratické důslednosti. To samé pak při samotném vstupu do země.

Ale pravda je i to, že většina z nás si zvykla. A mávla nad tím rukou, zvlášť když se ukázalo, že i ten nejnepřívětivěji se tvářící úředník se po třech minutách nepříjemných dotazů doširoka usmál, popřál nám hezký pobyt a někdy i dodal, že jestli náhodou osobně známe Jágra, ať ho nezapomeneme pozdravovat.

Statečně jsme drželi, i když šlo víc a víc do tuhého. Když jsme si na letištích museli začít zouvat boty, když tam namontovali bezpečnostní rámy, které nás zaměstnancům NSA ukážou nahé, a když se zpřísnily osobní prohlídky. Kdo měl smůlu, toho doslova svlékli donaha. Ale mávli jsme nad tím rukou.

Svým způsobem je to paradox. Lidé, kteří jsou ochotni vydržet to, že jim někdo při bezpečnostní kontrole zkontroluje rukou v gumové rukavici, jestli náhodou nemají v konečníku schovanou bombu, považují za nepřijatelné odevzdat tomu samému úředníkovi svoje heslo na Facebook nebo Google.

Jako by se účty na sociálních médiích staly ceněnou součástí naší identity, neřkuli naší duše. Pro některé může mít jejich nedotknutelnost zásadní význam, protože v jejich životě jsou věci, které z dobrých důvodů nechtějí sdílet s ostatními. Nemoc, psychické problémy, sexuální orientaci. Například.

Ale je to citlivé i pro ty, kteří takzvaně nemají co tajit. Jsou věci, které o nich neví ani jejich nejbližší, ať už příbuzní, přátelé nebo partneři. Před lety dělali psychologové z jedné americké univerzity výzkum partnerských párů, které spolu žily déle než deset let. Jedna z otázek zněla: "Víte, jakou má váš manžel či přítel oblíbenou kategorii v pornografii?" Víc než devadesát procent žen buď nevědělo, nebo to vědělo špatně.

Sociální média zrovna tohle vědí přesně. A nejen to. Sko­ro mě napadá, že naší největší obavou vlastně ani nemusí být to, že se svět dozví o našich tajnostech. Pocit úzkosti a obav o soukromí může mít paradoxně jiný důvod. Že o nás so­ciální média zjistila nejen to, co nevědí ostatní, ale co o sobě nevíme ani my sami. A co třeba ani vědět nechceme.

Přemýšlejte o tom. A připravte si svoje hesla.

Související