Za střední třídu se v České republice všichni bijí a o její přízeň − což platí hlavně pro politiky − mnozí usilují. I podle expertů jde, stejně jako na Západě, o základ celé společnosti. Ale základ poněkud neuchopitelný, protože o tom, kdo do něj patří, nerozhodují jen příjmy, ať osobní či rodiny, ale i životní styl, kulturní zájmy, sociální kontakty a celkové postavení.

Ačkoliv způsoby vymezení mohou být rozmanité, většinou z nich vychází, že se jedná o nadpoloviční většinu populace. V horních patrech jsou manažeři a podnikatelé, advokáti, specialisté na IT a úspěšní lékaři, ale rovněž mnozí vědci či vysokoškolští pedagogové. V těch nižších například běžní úředníci a také učitelky. Pokud jde o řemeslníky, mistry a vysoce kvalifikované dělníky, například ze Škody Auto, tam se odborníci přou, protože nejde jen o peníze, ale také o prestiž.

Nejméně o 60 procentech populace hovoří sociologické průzkumy vycházející z toho, jak lidé hodnotí sami sebe. V nich se střední stav skrývá pod těmi, kteří o sobě mluví jako o "ani bohatých, ani chudých". Jsou vklíněni mezi desetiprocentní elitu a čtvrtinovou kategorii chudých. Pracovně tedy s příjmy mezi 20 a 50 tisíci hrubého měsíčně.

Nad většinou středních vrstev ale stále visí hrozba náhlého propadu. České příjmy jsou ve srovnání s vyspělým světem nízké a situaci komplikují hypotéky, děti na studiích nebo nejistota v zaměstnání a chybějící úspory. Velkou pozornost proto vyvolávají jakákoliv slova o prohloubení daňové progrese, která navíc střední vrstvy štěpí. Jejich nižší složky na ní mohou vydělat. Vyšší střední třída naopak může dost ztratit a přijít o motivaci pracovat.

Společnost bývá taková, jaké jsou její střední vrstvy. Ty ovšem nejsou jednolitou masou, ale proměnlivou skupinou lidí, kteří se liší oborem, v němž pracují, příjmy, ale i životním stylem. A prestiží, jíž se ve svém okolí těší. Za první republiky se za příslušníky středních vrstev u nás považovali hlavně ti, kdo měli vlastní bydlení, pokud možno domek či vilku. A mohli si dopřát každoroční dovolenou, byli dětem schopni financovat vysokoškolské vzdělání a měli našetřeno. Přičemž to vše byli schopni pořídit z platu hlavy rodiny, protože manželka nepracovala. "To je dávno pryč, podobné chápání středních vrstev je dnes nepoužitelné nejen v České republice, ale i ve Francii, Německu či USA," říká sociolog (a europoslanec za ČSSD) Jan Keller. Střední vrstvy sestoupily níže, zlidověly a staly se hlavní složkou a oporou západní společnosti. I u nás se do nich při sociologických průzkumech pravidelně hlásí kolem 60 procent populace. Jen málokdo si asi chce připustit, že je chudý.

Příliš mnoho definic

O vymezení středních vrstev se znovu a znovu pokoušejí nejen sociologové, ale i ekonomové, novináři a politici. Definice a to, co se od ní odvíjí, totiž ovlivňuje debaty o podobě sociálních dávek a daní a může ovlivnit výsledky voleb. Nové kolo diskusí odstartovala ČSSD v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou, když konstatovala, že střední vrstvy u nás představují lidé s hrubým příjmem pod 50 tisíc korun. Ti mají platit nižší daně, zatímco elity nad zmíněnou hranicí je mají odvádět o to vyšší.

Jak k tomu sociální demokraté technicky dospěli? Modifikovali jednu ze standardních francouzských definic, která do střední vrstvy zahrnuje lidi, jejichž hrubý příjem leží mezi 75 a 150 procenty příjmového mediánu. "Jenom jsme tu hranici posunuli až na 200 procent, protože mzdy u nás jsou velice nízké," vysvětlil Ekonomu ředitel odboru analýz a informací Úřadu vlády Michal Pícl. I šéf Aso­ciace malých a středních podniků a živnostníků ČR Karel Havlíček je pro širokou definici a soudí, že do středních vrstev patří 80 procent populace. Všichni, kteří se nacházejí mezi desetinou nejbohatších a desetinou nejchudších. Rovněž Lukáš Kovanda, hlavní ekonom společnosti Cyrrus, který vychází z čistých příjmů domácností, do nich řadí skoro 75 procent populace. Pouze ekonom Pavel Kohout trochu postaru soudí, že začínají až od dvojnásobku průměrného příjmu, tedy až za limitem padesáti tisíc měsíčně.

Střední vrstvy sestoupily níže, zlidověly a v poválečné době se rychle staly hlavní složkou a oporou západní společnosti.

Pokud se na české poměry uplatní zmíněné široké vymezení, tak se do středních vrstev snadno vejdou advokáti, manažeři a podnikatelé, IT specialisté, ale rovněž většina lékařů (zejména specialistů v nemocnicích) a vyšších státních úředníků. Ve všech těchto případech se příjem pohybuje kolem 45 tisíc korun hrubého měsíčně. A často vydělávají podstatně více, například manažeři a advokáti běžně dvojnásobek uvedené částky. Stejně tak sem patří vysokoškolští učitelé a vědci.

V českých poměrech jde vlastně o vyšší střední třídu a v řadě případů tito lidé se svými rodinami přecházejí mezi elitu. I když to tak nemusí cítit. "Špičkový lékař operatér má určitě přes 100 tisíc korun měsíčně, ale stále se může považovat za příslušníka středních vrstev," řekl Ekonomu politolog Daniel Kunštát z CEVRO Institutu. Na spodním okraji středních vrstev se pohybují početné kategorie běžných úředníků a zaměstnanců veřejné správy, kteří se pohybují mezi 25 a 30 tisíci hrubého měsíčně.

Weberovo dědictví