Krátce po listopadu 1989 se komunistická strana, přejmenovaná na KSČM, zdála odsouzená k zániku. Miloš Zeman, tehdejší poslanec Občanského fóra, předvídal, že komunisté během pár let vymřou. Jako prognostik selhal, ani ne za deset let jako premiér usiloval o jejich podporu pro některé kroky menšinové vlády. Za dalších deset let s nimi dokonce vyjednával, a to úspěšně, o podpoře pro svoji prezidentskou kandidaturu. Komunisté, aniž by se modernizovali a změnili název, jsou po léta třetí nejsilnější stranou. Vládne jí záměr uchovat tuto pozici do budoucna, krajně levicová ideologie a orientace na zájmy důchodců.

Nástup nespokojených

Za fasádou stability, respektive nehybnosti, ale strana jednotná není a rozpory mezi konzervativci, pragmatiky a s nimi spojenými liberály narůstají. Pozice Vojtěcha Filipa, vstřícného vůči polistopadovému režimu, v čele strany slábne − na loňském sjezdu jen s odřenýma ušima obhájil předsednickou funkci. Nedokázal totiž zajistit více hlasů ani v dobách ekonomické recese. A jeho vyjednávací schopnosti nejsou oceňovány tak jako v době, kdy strana za různé ústupky koketovala s premiérem Jiřím Paroubkem či za prezidentské volby s Milošem Zemanem.

S kritikou a požadavkem daleko dravějšího postupu přicházejí nejsilnější regiony, severní Čechy a Ostravsko, kde komunisté v minulých letech získali sebevědomí při sestavování koalic, či Brno. Ale i lidé přímo v celostátním vedení. Třeba první místopředseda strany a pražský politik dělnického původu Petr Šimůnek, který má na starosti organizační záležitosti, a poslanec a bývalý policista Zdeněk Ondráček. Oba jsou navíc mezi funkcionáři KSČM relativně mladí a musí myslet na politickou kariéru.

Filipovým konzervativním protipólem je však hlavně intelektuál Josef Skála, kterého loni do místopředsednické pozice dosadili lidé, kteří si vzestup strany spojují s činností hlasitého ideologa. Pro bývalé funkcionáře nebo někdejší důstojníky, kteří teď ve straně hrají důležitou roli a požadují razantní politiku, je Skála se svojí minulostí šéfa Mezinárodního svazu studentstva i spolupracovníka StB, mužem na správném místě.

Filip zatím těží ze setrvačnosti, z toho, že členové KSČM jsou konzervativní, i pokud jde o personálie, a funkce předsedy má tradičně ikonickou podobu. K tomu má stále oporu jak ve vedení strany, například místopředsedy Jiřího Dolejše, tak v poslaneckém klubu, kde mu kryje záda šéf komunistických poslanců Pavel Kováčik.

Jako tlumič vášní funguje "syndrom roku 1993", kdy se KSČM v důsledku názorových a personálních sporů následujících po krátkém předsednictví filmového režiséra Jiřího Svobody začala rozpadat. Tehdy se odštěpil (a krátce nato zanikl) Levý blok, k němuž se přidala většina komunistických poslanců.

Současné spory v KSČM se promítají do rozdílných představ o postupu po sněmovních volbách. Tedy do úvah, zda není na čase přeorientovat se od upadající ČSSD na neustále vlivnějšího Andreje Babiše. Část mladších funkcionářů i nový místopředseda Skála by proti nebyli. Ten například oceňuje Babišovo protikorupční tažení, sám se kdysi pokoušel i podnikat.

Většina ve vedení KSČM se nicméně podle informací Ekonomu obává, že by se s premiérem-miliardářem nechali vmanévrovat do obtížné situace. Za kosmetické ústupky by pomáhali prosazovat zájmy kapitálu a pravice.

Více stoupenců proto má tradiční orientace Vojtěcha Filipa na ČSSD. Jenomže naděje, že to tentokrát vyjde, je poměrně malá − což ukazují dosavadní volební preference obou levicových stran, podle kterých na nezbytnou parlamentní většinu nedosáhnou.

Klíčové postavy KSČM

Bez ohledu na názorové rozdíly mají čeští komunisté před sebou vzor Portugalska. To nyní řídí menšinová so­cialistická vláda díky parlamentní podpoře dvou levicových seskupení, přičemž jedním z nich je Portugalská komunistická strana. Zároveň se hrozí někdejší chyby francouzských komunistů, kteří před téměř čtyřiceti lety vstoupili do socialistické vlády za Françoise Mitterranda. V ní dostali podřadná křesla a vládní agendou, na niž neměli vliv, se u voličů nenávratně zdiskreditovali.

Jak by ale spolupráce na vládě, alespoň teoreticky, mohla vypadat? Na její přípravě v roce 2013, tedy na spolupráci s ČSSD, se kromě Filipa podíleli lidé z liberálního křídla v čele s ekonomem Jiřím Dolejšem. Kdyby k ní došlo, tak by si kromě většího množství peněz na důchody a sociální dávky bylo možné představit třeba důl dobývající v severních Čechách hnědé uhlí za limity, středně velkou státní banku, která by tlačila dolů poplatky, či dopravní projekty za peníze z Evropské unie. To vše by mohl vzít pod křídla stát v rámci posílení veřejného sektoru v hospodářském životě.

K tomu by přikročilo odčerpávání zisků bank a velkých energetických i telekomunikačních společností a další kroky bránící tomu, aby peníze z firem se zahraničními vlastníky odtékaly do ciziny. Mluvilo se také o státním výkupu akcií krachujících firem a rozsáhlejších investicích a jednotnějším řízení státních podniků. Krokem tímto směrem mělo být zřízení veřejných fondů, které by spravovaly portfolio státních hospodářských aktivit.

Stará garda a zklamání kapitalismem

KSČM je jiná než ostatní strany i podle sociologických výzkumů. Je formací chudých a starých lidí bez vazeb na elity. Tomu odpovídá její financování. Nadpoloviční většina vynakládaných peněz − až 60 procent − pochází ze státního rozpočtu, z příspěvku na volby a chod politických stran. Zbytek pochází z příspěvků členů i z platů komunistických lídrů zvolených do veřejných funkcí. Větší význam nehrají dary a překvapivě ani pronájem majetku. Stranické ústředí v centru Prahy − jde o starou budovu, která by potřebovala renovaci − nevynáší více než několik milionů ročně. Přičemž výdaje strany v roce 2015 představovaly 121 milionů korun.