Před pár lety jsem seděl na konferenci vedle známého českého psychiatra. Mimořádně chytrý člověk se zajímavými názory, v osobním styku příjemný. Konference nebyla moc zajímavá a pan doktor se zjevně nudil. Kdo by to neznal? Naštěstí jsme před sebou měli oba otevřené notebooky.

Já samozřejmě pečlivě sledoval přednášky na pódiu (lež), nevyřizoval jsem si poštu ani nesledoval Twitter (lež), a byť mám zásadu, že se nikdy nedívám nikomu přes rameno, co dělá na počítači on (lež), tentokrát jsem se ne­ubránil. A fascinovaně se díval, jak psychiatr vyťukal do googlovského řádku svoje jméno, kliknul na nápis "obrázky" a následujících patnáct minut, možná déle, si soustředěně prohlížel vlastní fotografie (!) nalezené na Googlu.

Tím nechci říct, že to potvrzuje známé klišé, že prvními a nejdůležitějšími pacienty všech psychiatrů jsou oni sami, nýbrž to, že googlovat sám sebe je celkem normální, z mezí normálu nevybočující aktivitou. Srovnání s masturbací je trefné, byť v tomto případě nejde o pohlavní orgány, nýbrž ego. Ale děláme nebo dělali jsme to všichni, jen o tom moc nemluvíme.

Proto překvapilo, když mluvčí prezidenta líčil večery svého šéfa tak, jak je líčil. "Pan prezident jako každý večer vyhledával články na téma Miloš Zeman a některé z těchto serverů, které o něm zveřejnily články, byly napadeny hackery," řekl.

Překvapuje mě hlavně to, že Miloše Zemana vůbec zajímá, co se o něm píše a říká. A že někdejší fanoušek teletextu a "hloupého" telefonu pro seniory značky Aligator opravdu sedí sám u počítače připojeného k internetu.

Při jiné příležitosti se prezident vyznal z toho, co jsme tak nějak tušili, ale od něj takto jasně neslyšeli. Totiž že jeho vášní je rozčilovat ostatní. "Teď jsem naštval tolik lidí, bože, to mám radost. Já vždycky, když naštvu lidi, tak se zaraduju," řekl po jakési poznámce na adresu malých pivovarů v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov. Nakonec se rozloučil slovy: "Pokud jsem nestačil někoho urazit, příští týden si to vynahradím."

Tím pádem i víme, proč dle svého mluvčího usedá každý večer k počítači. Chce si číst články o lidech a od lidí, které urazil a rozčílil. Je narcis v tom nejukázkovějším smyslu slova, protože je mu úplně jedno, jestli o něm ostatní píší hezky, nebo ošklivě, ale nutně potřebuje, aby o něm psali. Nabíjí se negativní energií, kterou vynakládají dnes a denně jeho kritici v zoufalé snaze najít nový způsob, jak Miloše Zemana urazit nebo zesměšnit. Ve skutečnosti ho jen povzbuzují.

Jak se tradiční média prolnula s těmi sociálními, zmizela i jejich schopnost určovat a držet ve společnosti normy. Nenamlouvejme si, že dřív politici či jiné veřejné osoby nemluvili vulgárně nebo se nechovali nevhodně. Ale v médiích udržovali svůj veřejný obraz, aspoň formálně naplňující nároky na jejich funkci či postavení.

Dnes je to jedno. Podívejme se na Donalda Trumpa, kterého dosavadní politický establishment téměř na kolenou přemlouvá, aby přestal psát urážlivé − a pro hlavu nejmocnějšího státu světa nedůstojné − tweety. Ale to nikdy neudělá. "Bez tweetů bych tady nebyl. Mám 100 milionů lidí na Facebooku, Twitteru a Instagramu. Přes 100 milionů. Nemusím chodit do prolhaných médií," řekl minulý víkend jednomu takovému prolhanému médiu, britskému deníku Financial Times.

Krutá pravda je následující. U politiků jako Trump, Zeman a další má smysl jen věcně opravovat jimi šířené polopravdy, nepravdy a lži. Kritizovat je, komentovat jejich skutky či slova nebo s nimi diskutovat smysl nemá. Ignorovat a nechat být, to je jediná přijatelná rada. Taky návod na to, jak lidem, jako je náš prezident, udělat u počítače smutnější večery a nám ostatním veselejší dny.