Nejprve nad žádostí o rozhovor váhal. Mnoho jich neposkytl, a i když se mu v agrárním byznysu povedl poměrně velký majstrštyk, není mediálně známou osobou. V branži je tomu naopak. Petr Krogman seskupil pod hlavičkou Spojené farmy na pětadvacet podniků. Ty před ním neúspěšně privatizovali jiní zemědělci po rozpadlých státních statcích v pohraničí na severozápadě Čech. Povětšinou se topili v ekonomických problémech a dlužili, kde mohli. Spolu se zadluženými farmami převzal i rozsáhlou držbu luk a pastvin, dohromady dvacet tisíc hektarů. Podniky postavil na nohy, neudržované pozemky − někde i s dvoumetrovými bodláky a náletovými dřevinami − zkulturnil. A brzy všem ukázal, kterak může vzkvétat ekologické farmaření i v podhůří.

V létě to bude sedmnáct let, co do supermarketů v tuzemsku přivedl české biohovězí. Po něm biojehněčí a biokuřecí pro tuzemský i slovenský trh. Životní obchod udělal před třemi lety. Spojené "království", které vybudoval s několika společníky, prodal za 1,2 miliardy korun třetímu nejbohatšímu Čechovi, developerovi Radovanu Vítkovi. Ten ani nezastíral, že mu šlo hlavně o zemědělské pozemky. Jejich hodnota roste, oproti zemím směrem na západ jsou ale stále levné.

Chtěl jsem uzavřít celý výrobní cyklus. Tedy od trávy až po balíček masa v supermarketu.

"Vždy jsme byli jen šedé myši. Byli jsme ale pracovitější než ostatní," hodnotí Petr Krogman mimořádně úspěšný tah, který ho vynesl mezi největší zemědělce v zemi. Dnes jsou pro něj Spojené farmy uzavřená kapitola. Od trávy, na níž hospodaření podhorských statků stojí, se ale neodpoutal. Jeho nový byznys se jmenuje Swardman. Před rokem vstoupil jako investor do firmy vyrábějící sekačky pro dokonalý trávník. "Během svého života jsem nakoupil sekaček za pár desítek milionů, takže tento obor pro mě nebyl úplně nový," říká.

Útěk od okurek

Třiačtyřicetiletý podnikatel zakládal první firmu v jedenadvaceti, ještě za studií na Vysoké škole ekonomické v Praze. Studentská firma poskytovala poradenství. "Se šikovnými lidmi z fakulty jsme se zaměřili na investiční bankovnictví," vzpomíná.

Jak firma, kterou půl na půl vlastnil s Čechoameričanem, rostla, dozrála do fáze, kdy nastal čas ji rozdělit. "Byli jsme normální poradenská firma a já si říkal, že časem pod sebe stáhnou poradenství velké banky. Bývalým kolegům se ale docela daří, já jsem šel trochu jinou cestou," vrací se k rozhodujícímu kroku, který učinil na konci milénia.

Vydal se směrem k zemědělství, před kterým přitom v osmnácti utekl ze Znojma do Prahy na studia. Poznal, jaké to je, pachtit se s rodiči na políčkách s okurkami, jahodami a rajčaty. Farmaření v podhůří se chopil už ve zcela jiném rozsahu. Nejdřív vstoupil do tří zadlužených zemědělských "eseróček". "Společnosti jsme restrukturalizovali, nakoupili jsme stáda dobytka a nové stroje, domluvili jsme splátkové kalendáře a dluhy postupně uhradili. Když viděli, že máme výsledky, tak za námi přicházeli další zemědělci, kteří za vklad své společnosti získali podíl na větším celku," popisuje zrod Spojených farem, které jako majoritní vlastník vždy ovládal. Jejich záběr je od Chebska přes Děčínsko, Litoměřicko, Českolipsko po Liberecko.