Ministerstvo průmyslu a obchodu se v 21. století nehřeje na výsluní přízně široké veřejnosti. Někomu může připadat jako anachronismus, který mentálně uvázl kdesi v dávno minulých dobách uhlí a oceli, kouřících komínů, ozubených kol, tovaryšských zkoušek, státního vlastnictví, investičních pobídek, cel, monopolů a suverénní obchodní politiky. MPO však není úřadem, který by už patřil do starého železa. K důvodům se řadí nejen vysoce nadprůměrný podíl průmyslu na hrubém domácím produktu země a její mimořádná závislost na zahraničním obchodě, ale i narůstající význam ochrany spotřebitele či stále složitější zabezpečování spolehlivosti dodávek energií.

Spektrum činnosti ministerstva je nezvykle široké, protože vzniklo slučováním dlouhé řady institucí. Při vší úctě ke schopnostem ministerského předsedy určitě není možné, aby jeden člověk řídil celou vládu a k tomu zároveň ministerstvo průmyslu a obchodu, které vyžaduje, aby jeho šéf měl poměrně hluboké znalosti z několika oborů. I bývalému ministru Janu Mládkovi ostatně zlomily vaz právě nešťastné výroky o cenách mobilní komunikace, přičemž problematika mobilních dat z jeho pohledu určitě nepatřila ke klíčovým. Je tedy logické, že se premiér snažil vybrat nového ministra rychle. A také dává smysl, že jeho volba padla zrovna na náměstka ministra průmyslu Jiřího Havlíčka, neboť ten se nepotřebuje s činností úřadu dlouze seznamovat. Toto řešení by navíc mělo vyhovovat i prezidentu Miloši Zemanovi. Poněkud záhadné však je, co vedlo Jiřího Havlíčka k přijetí nabízené funkce, kterou bude vykonávat jen několik měsíců. Jako náměstek mohl mít zajištěný doživotní slušný příjem a klid v závětří, stranou od politických turbulencí a zvídavých novinářských mikrofonů.