Ekonom Hans-Werner Sinn, kterého časopis Bloomberg Markets zařadil mezi 50 nejvlivnějších ekonomů světa, radí Čechům, aby si zatím ponechali korunu a do eurozóny nevstupovali. Bývalý prezident německého think-tanku Ifo tvrdí, že země na jihu Evropy platící eurem si zvykly na levné úvěry, a zhoršila se tak jejich konkurenceschopnost. Do podobné situace by se s eurem dostalo i Česko.

Bylo by pro českou ekonomiku vhodné přijmout euro?

Ne, protože společná evropská měna je nepovedený projekt. S eurem vám vznikne řada problémů. Jakmile jednou vstoupíte do eurozóny, je zde velké riziko, že u vás dojde k inflační úvěrové bublině následkem poklesu úrokových sazeb. A vy přijdete o svou konkurenceschopnost. Kdokoliv, kdo předčasně vstoupí do eurozóny, riskuje vznik podobných problémů, jako má jižní Evropa.

Někteří čeští politici tvrdí, že bychom s přijetím eura měli počkat na to, až se pravidla pro fungování eurozóny zpřísní, budou transparentnější a hlavně se začnou dodržovat. Souhlasíte s tím?

Samozřejmě. To, co Evropa potřebuje, ale nejsou přísnější pravidla pro zadlužování států. Ta se stejně nebudou dodržovat. Pakt stability a růstu nebo fiskální pakt jsou jen politická omezení, která nedokázala zabránit vlně problémů. Neuměla totiž zamezit obrovské pobídce k enormnímu zadlužování, které podporují různé formy vzájemné zodpovědnosti za dluh.

Mně se myšlenka nějaké fiskální unie nelíbí i proto, že bychom prakticky namalovali dělicí čáru přesně středem Evropy, říká Hans-Werner Sinn.
Foto: Profimedia.cz

Ve vaší knize, která se jmenuje V pasti eura, jste velmi kritický k tomu, jak se eurozóna postavila k finanční krizi. Říkáte, že "Evropa reagovala na základě špatné diagnózy" celého problému. Můžete jednoduše vysvětlit proč?

Někteří si myslí, že problémy jižní Evropy − nezaměstnanost, propad průmyslu − jsou jevem způsobeným hospodářským cyklem a mohou být překonány keynesiánskými metodami, tedy zvýšením poptávky pomocí půjček. Já tvrdím, že je to špatná diagnóza. Skutečný původ problémů evropského jihu spočívá v tom, že euro poskytovalo této oblasti levné půjčky a dostalo ji do inflační bubliny. Ta způsobila, že tyto země jsou dnes příliš "drahé": ztratily svoji konkurenceschopnost a teď mají strukturální nerovnováhy. Když jim pomáháte dalšími levnými úvěry, není to pro ně řešení. Pokud úvěry přicházejí, nic jižní země nenutí cokoliv měnit.

Jak by se tedy tyto země mohly stát "levnějšími", když mají všechny společnou měnu? Přes inflaci?

Ano. Tyto země se musí stát levnějšími přes pokles spo­třebitelských cen. Měly by mít nulovou inflaci, nebo dokonce deflaci, zatímco ve zbytku Evropy ceny porostou, a časem tak jih postupně znovu získá svoji schopnost konkurovat.

Takže co by byla v době krize ta správná léčba pro eurozónu?

Podívejme se na příklad Řecka. Bývalo by bylo lepší v roce 2010 nechat Řecko odejít z eurozóny, umožnit mu návrat k drachmě a následnou devalvaci měny. Řečtí spotřebitelé by přestali nakupovat importované zboží a měli by domácí zboží levnější. To by tenkrát dalo impulz domácí ekonomice.

Eurozóna by měla být měnovou unií, kde se volně dýchá − do níž vstoupíte, když plníte kritéria, a můžete odejít, když se pro vás život stane složitým.

Vlastně by eurozóna měla být měnovou unií, kde se "volně dýchá" − do které vstoupíte, když plníte kritéria, a když se pro vás život stane příliš složitým, můžete odejít a devalvovat svoji národní měnu. Případně se později můžete vrátit zpátky k euru, když vaše národní měna najde novou rovnováhu.

Řecko nicméně stále v eurozóně je. Co by se s ním tedy mělo dělat teď? Ten problém není úplně vyřešen…

Ne, vyřešen není. Tím, že Řecku poskytnete úvěry, jen oddalujete řešení. Nemůžete poskytnout půjčky a zároveň žádat, aby se Řekové uskromnili, snížili výdaje a snížili mzdy.

Hans-Werner Sinn (69)
jarvis_58d1672d498e05d6599b29aa.jpeg

Německý ekonom, kritik fungování eurozóny a do minulého roku prezident Ifo Institutu, renomovaného německého think-tanku. Od roku 1989 je členem vědecké rady spolkového ministerstva hospodářství a řady akademických a odborných společností. Věnuje se hlavně makroekonomii, sociálním systémům, evropské ekonomické integraci a společné měně. Německý ekonomický týdeník WirtschaftsWoche ho v roce 2012 umístil na první příčku v žebříčku nejdůležitějších německých ekonomů a ve stejném roce ho časopis Bloomberg Markets Magazine zařadil mezi 50 nejvlivnějších ekonomů světa.

Jak byste tedy popsal největší problémy eurozóny v současnosti?

Eurozóna má problém s tím, jak je poskládaná. Vytvořili jsme zde v investorech jakési očekávání, že dluh bude vzájemně sdílený. Pokusím se to vysvětlit: investoři, kteří půjčují peníze nějaké zemi, vždy vědí, že když se tato země dostane do problémů, nějaká jiná země zasáhne a pomůže se splácením. Takže půjčují příliš mnoho peněz − to vytváří inflační úvěrové bubliny a poškozuje to soutěž. Abychom tento problém vyřešili, musíme se vrátit k systému, který mají USA nebo Švýcarsko, kde jsou velmi přísná pravidla, která takovou záchranu nedovolují. Když se nějaký stát či kanton příliš zadluží, zbankrotuje. A věřitelé jednoduše o svoje peníze přijdou. V takovém prostředí pak problematickému státu nepůjčí už na začátku a nevznikají žádné bubliny.

Také jste v minulosti kritizoval nulové sazby a takzvané kvantitativní uvolňování, kterým Evropská centrální banka vykupuje z trhu dluhopisy a dodává hotovost.

To jsou opatření ECB, kterými se Evropa snaží překonat problém s konkurenceschopností − poskytuje laciné úvěry. To umožňuje zemím, které neumí prodávat zboží na světovém trhu, prodávat místo toho své dluhopisy. Ale to je nebezpečné, protože v určitý okamžik je třeba vypůjčené peníze zaplatit. A když to tyto země nemohou udělat, dochází k naprostému pomíchání standardního vztahu mezi věřiteli a dlužníky. To teď vidíme. Záchranné programy, se kterými přicházejí jednotlivé evropské země a ECB, vytvořily ze všech těchto zemí vzájemné dlužníky. To, co má v současnosti sloužit jako strategie na uklidnění trhů nebo jako prevence před finanční krizí, se ve skutečnosti stává cestou k chaosu a nedůvěře.

Často zmiňujete, že by se EU měla stát federálním státem. Jak by to fungovalo? Není to jen takový hypotetický model?

Myslím si, že v konečném důsledku bychom měli časem dospět k evropské federaci. Ale měli bychom to udělat ve správném pořadí. Podívejte se na USA nebo na Švýcarsko. Než vznikly jejich federace, začaly tyto země nejdříve společnou bezpečností, společnou armádou a pak teprve postupně vytvořily rozpočtovou strukturu a společnou měnu. V Evropě jsme na to šli odzadu. Žádné bezpečnostní partnerství jsme na začátku neměli, to v roce 1954 se nepovedlo, protože ho francouzské Národní shromáždění zamítlo. Místo toho jsme se zaměřili na ekonomickou stránku. Evropa jako oblast volného obchodu byla prospěšná. Pak ale přišlo euro, které se ukázalo pro Evropu jako katastrofa. Když teď uděláme další krok, zejména když se přiblížíme jakési fiskální unii − se společným rozpočtem a společným ministrem financí −, znemožníme si budoucí skutečné sjednocení. Některé země, zejména Francie, nechtějí politickou unii, nechtějí se vzdát svojí vlastní armády například.

Myslím si, že v konečném důsledku bychom měli časem dospět k evropské federaci. Ale měli bychom to udělat ve správném pořadí.

Je tedy realistické, že se Evropa stane federací?

Myslím, že ne. Prostě na to jdeme od špatného konce. A ta cesta, kterou jsme zvolili, nevede k evropskému sjednocení. A protože tam nevede, myslím, že bychom měli udělat krok zpátky a vzdát se myšlenky na vytvoření struktury podobné státu. Mně se myšlenka nějaké fiskální unie také nelíbí proto, že by to rozdělilo střed Evropy na dvě části − vaše země, Maďarsko, Polsko nejsou součástí eura. A v dohledné době ani nebudou. Rozdělení by tak bylo ještě silnější. Prakticky bychom namalovali dělicí čáru přesně středem Evropy.