Vlastně to trochu připomíná wrestling, tu směšnou a přitom populární show, kdy se v ringu "na život a na smrt" perou svalnatí kašpaři, a byť jsou všechny jejich impozantní chvaty i údery falešné a předstírané a všichni to vědí, publikum stejně ryčí nadšením.
Mám na mysli bojůvky Trumpa, Zemana a dalších s námi novináři. Jenže to slovo "trochu" je klíčové. Média a politika nejsou wrestling. V sázce je příliš mnoho.
Trump je exemplární příklad. Média si ho jako atraktivní kuriozitu pěstují už dlouho. Dost možná v něm právě ona podporovala a "pěstovala" všechny ty vlastnosti, které dnes pranýřují. Tedy samolibost, pocit důležitosti a okouzlení vlastními schopnostmi.
Sami novináři jsou Trumpem jako uhranutí. Kdyby jim podlézal a choval se jako ostatní politici, brzy jim začne připadat nudný a nezajímavý. Ale Trump na ně místo toho útočí. Říká a dělá věci, které jsou v kontextu politického cirkusu nevídané. A dlouho byly nepředstavitelné. "Panebože, on musel zešílet, tohle mu přece nemůže vyjít?" Zatím mu to vychází skvěle, díky za optání.
Existuje české přísloví "Co se škádlívá, rádo se mívá". Nedává moc smysl a kromě vzdáleně podobné německé verze v jiných jazycích neexistuje. Na druhou stranu asi docela funguje. Nesouhlas a kritika jsou dobré způsoby, jak si získat něčí pozornost.
Určitě lepší než chvála nebo přitakávání. Zná to každý, kdo je nějak veřejně činný. Podpora fanoušků a příznivců je příjemná, ale přijímáme ji s jistou rezervovaností, až přehlíživostí. Avšak jakmile se objeví kritika, zvláště urputná, okamžitě si jí všimneme.
Známe to i z milostných vztahů. Ignorujeme ty, kteří nás jsou připraveni milovat a obdivovat, a usilujeme o pozornost těch, kteří nás ignorují. Nebo rovnou nesnášejí. "Přesvědčím je, že jsem ve skutečnosti úžasný a báječný. To dokážu!" Pak se divíme, když naše vztahy nefungují.
V důsledku je to jako ve všem, rozhoduje to, kdo má ve vztazích navrch. Kdo si udrží kontrolu. Dlouho to byla tradiční média, ovládající veřejnou debatu a diskurz. Ale sociální média, zejména Facebook a Twitter, změnila pravidla hry. Podívejte na Trumpa.
Když dnes zakazuje některým tradičním, respektovaným médiím chodit na své tiskové konference nebo když je opakovaně a lživě napadá za neserióznost a zaujatost, dělá to jen proto, že ví, že to jeho příznivci i tak uslyší. A že i on pak bude slyšet jejich potlesk, zprostředkovaný lajky, srdíčky a pochvalnými statusy.
A jakkoli média prezentují nastalou situaci jako ohrožení demokracie a jejích základních principů, zároveň to vypadá, že se toho nemůžou nabažit. A z Trumpa (nebo Zemana, případně Babiše) si udělala fungující byznysplán.
Deník New York Times získal od loňských listopadových voleb více nových předplatitelů než v jakémkoliv jiném srovnatelném období. A navzdory krizi vydavatelů přišel po sedmi letech poprvé zase s televizní reklamou. Vysílala se během přímého přenosu z předávání Oscarů. Byla o pravdě, ale ve skutečnosti "protitrumpovská".
Jsme v delikátní a velmi nezvyklé situaci. Trump a další jsou jako utržení ze řetězu, bez zábran a ohledů. Hrají s veřejností jakousi podivnou "hru na pravdu", která ovšem za "pravdu" vydává naše obavy, úzkosti a slabosti. Jinými slovy horší stránky našich povah.
A na druhé straně jsou média. To "horší" v našich povahách si už rozebrali politici, a tak apelují na to "lepší". Jen mám obavu, že je to od nich podobně pokrytecké. Jestli existuje peklo, novináři se budou smažit v kotlích hned vedle politiků. To aby to neměli daleko, až na ně budou křičet otázky, jak se cítí a co by chtěli vzkázat čtenářům. Ano, vám!
Špatná zpráva je, že v tom pekle nakonec skončíme všichni.