Vlastně to trochu připomíná wrestling, tu směšnou a přitom populární show, kdy se v ringu "na život a na smrt" perou svalnatí kašpaři, a byť jsou všechny jejich impozantní chvaty i údery falešné a předstírané a všichni to vědí, publikum stejně ryčí nadšením.

Mám na mysli bojůvky Trumpa, Zemana a dalších s námi novináři. Jenže to slovo "trochu" je klíčové. Média a politika nejsou wrestling. V sázce je příliš mnoho.

Trump je exemplární příklad. Média si ho jako atraktivní kuriozitu pěstují už dlouho. Dost možná v něm právě ona podporovala a "pěstovala" všechny ty vlastnosti, které dnes pranýřují. Tedy samolibost, pocit důležitosti a okouzlení vlastními schopnostmi.

Sami novináři jsou Trumpem jako uhranutí. Kdyby jim podlézal a choval se jako ostatní politici, brzy jim začne připadat nudný a nezajímavý. Ale Trump na ně místo toho útočí. Říká a dělá věci, které jsou v kontextu politického cirkusu nevídané. A dlouho byly nepředstavitelné. "Panebože, on musel zešílet, tohle mu přece nemůže vyjít?" Zatím mu to vychází skvěle, díky za optání.

jarvis_58b6dfc2498ec9090199f4ab.jpeg

Existuje české přísloví "Co se škádlívá, rádo se mívá". Nedává moc smysl a kromě vzdáleně podobné německé verze v jiných jazycích neexistuje. Na druhou stranu asi docela funguje. Nesouhlas a kritika jsou dobré způsoby, jak si získat něčí pozornost.

Určitě lepší než chvála nebo přitakávání. Zná to každý, kdo je nějak veřejně činný. Podpora fanoušků a příznivců je příjemná, ale přijímáme ji s jistou rezervovaností, až přehlíživostí. Avšak jakmile se objeví kritika, zvláště urputná, okamžitě si jí všimneme.

Známe to i z milostných vztahů. Ignorujeme ty, kteří nás jsou připraveni milovat a obdivovat, a usilujeme o pozornost těch, kteří nás ignorují. Nebo rovnou nesnášejí. "Přesvědčím je, že jsem ve skutečnosti úžasný a báječný. To dokážu!" Pak se divíme, když naše vztahy nefungují.

V důsledku je to jako ve všem, rozhoduje to, kdo má ve vztazích navrch. Kdo si udrží kontrolu. Dlouho to byla tradiční média, ovládající veřejnou debatu a diskurz. Ale sociální média, zejména Facebook a Twitter, změnila pravidla hry. Podívejte na Trumpa.

Když dnes zakazuje některým tradičním, respektovaným médiím chodit na své tiskové konference nebo když je opakovaně a lživě napadá za neserióznost a zaujatost, dělá to jen proto, že ví, že to jeho příznivci i tak uslyší. A že i on pak bude slyšet jejich potlesk, zprostředkovaný lajky, srdíčky a pochvalnými statusy.

A jakkoli média prezentují nastalou situaci jako ohrožení demokracie a jejích základních principů, zároveň to vypadá, že se toho nemůžou nabažit. A z Trumpa (nebo Zemana, případně Babiše) si udělala fungující byznysplán.

Deník New York Times získal od loňských listopadových voleb více nových předplatitelů než v jakémkoliv jiném srovnatelném období. A navzdory krizi vydavatelů přišel po sedmi letech poprvé zase s televizní reklamou. Vysílala se během přímého přenosu z předávání Oscarů. Byla o pravdě, ale ve skutečnosti "protitrumpovská".

Jsme v delikátní a velmi nezvyklé situaci. Trump a další jsou jako utržení ze řetězu, bez zábran a ohledů. Hrají s veřejností jakousi podivnou "hru na pravdu", která ovšem za "pravdu" vydává naše obavy, úzkosti a slabosti. Jinými slovy horší stránky našich povah.

A na druhé straně jsou média. To "horší" v našich povahách si už rozebrali politici, a tak apelují na to "lepší". Jen mám obavu, že je to od nich podobně pokrytecké. Jestli existuje peklo, novináři se budou smažit v kotlích hned vedle politiků. To aby to neměli daleko, až na ně budou křičet otázky, jak se cítí a co by chtěli vzkázat čtenářům. Ano, vám!

Špatná zpráva je, že v tom pekle nakonec skončíme všichni.